Po roce 1989 bylo právní psaní na právnických fakultách opomíjenou disciplínou. Chyběly zkušenosti, učebnice, překlady standardních děl a možná i samotné povědomí o něm. Význam výuky psaní (akademického i profesionálního) se studentům ukázal většinou až v samotném závěru studia, když se mořili s diplomovou prací, případně byli poprvé konfrontováni požadavky praxe. Nedoceněná agenda se zdála být jako dělaná pro bývalé učitele marxismu-leninismu, kteří hledali své místo v novém světě. Jako kdyby u psaní, a to i psaní právnického, „nebylo, co pokazit“. Přinejhorším se to všichni naučí v praxi, ne?

Čechov napsal (parafrázuji): když se na začátku povídky zaklepává do zdi hřebík, musí se na něm na konci někdo oběsit. Tento morbidní příměr užívám, když se snažím studenty navést k tomu, aby ze své diplomové práce vypustili zbytečné pasáže – a vytáhli tak ze zdí všechny ty zapomenuté neúčelné „hřebíky“.

Návštěva Lurd je dnes běžnou věcí a zdaleka není takovým výkonem, jakým byla v 80. letech minulého století, což platí zvláště pro člověka na sklonku života.

Stařence Františce (nebyla z rodiny) myslím už táhlo na osmdesát let, když se jí splnil životní sen: uvidět Lurdy.

Při hodnocení vědy a výzkumu našich univerzit se zohledňuje mimo jiné i „společenská relevance“ základního výzkumu. Cílem hodnocení podle tohoto kritéria je posouzení „aplikačního potenciálu výsledku“.  

Asi před dvěma lety jsem šel se svou nejlepší kamarádkou po Gorkého třídě, když kousek od nás proletěl pes. Tedy, proletěl… po sotva postřehnutelném souboji s gravitací dopadnul mezi auta, na hranu chodníku, s tím podivným neblahým zvukem, který vydá živé tělo při těžkém nárazu. Několik dlouhých sekund bolestně vyl a pak už tam jen ležel, pokálený a v křeči a ...

Při jedné návštěvě Slovenska jsem se setkal se zvláštním slovem. Znělo: „pripišma“. Pripišma by mohla být jógová pozice, meditační technika nebo jméno skřítka z indické pohádky. Mohla, ale není.

Termín označuje, nelichotivě, osobu. Jistý vyučující na právnické fakultě po svých nebohých doktorandech chtěl, aby jej uváděli jako spoluautora svých publikací. Z textů přitom nenapsal ani řádku ...

Každý z učitelů se s tím setká, všimne si toho jen některý. Ten zážitek sdílení se pokusím  demonstrovat na učiteli právnické fakulty, který v rámci seminární výuky začne improvizovat: pokusí se nějakou právní otázku ukázat na konkrétním příkladu. Rozhlédne se po třídě a spatra spustí vymyšlenou legendu...

Jedna psycholožka v Brně poskytovala (je to 3 roky zpátky a snad už se to neděje) speciální službu, kterou ostatní kolegové v oboru běžně nemají v portfoliu: odváděla „přivtělené duše a jiné negativní a parazitní entity“. Cena? Hrdých 50 tis. Kč (slovy: padesát tisíc korun českých). A pozor, to byla jen základní sazba...