V buchlovských kopcích jste si možná všimli nápisu u cesty: Dršťková Koleno. Neumělý, ručně vyvedený text asi nevstoupí do dějin marketingu, ale já bych jeho efekt nepodceňoval. Projíždějícím sděluje nejen dvě zásadní položky z menu té restaurace (či spíše stánku? – nikdy jsem tam nebyl), ale grafika „billboardu“ a jeho umístění, jakož celá ta neumělá lapidárnost perfektně sdělují, co může návštěvník očekávat (a co naopak nedostane). Hned je například jasné, že o michelinskou restauraci nepůjde, takže náročnější klientela ani nepřibrzdí. A vegani přidají plyn.

- Dobrý den, Informujeme Vás, že jste byl přijat za člena Společenstva kominíků ČR. Pro nabytí platnosti člena a uvedení jako člena v databázi, včetně WEBu a distribuce časopisu Kominický věstník je nutné uhradit vstupní poplatek člena SKČR: částka 6.000,- Kč.

V létě minulého roku jsem na FB napsal tento krátký post...

Co kritizujeme, to jsme obvykle sami provedli, anebo se to provést chystáme. Tolikrát jsem napsal věty jako „v praxi se někdy setkáme i s názorem...“, nebo „narazíme však i na opačné mínění, jehož podstatu lze stručně podat takto:...“, případně „alternativní koncepty, které se někdy objevují v odborné literatuře, nepovažuji za obhajitelné, neboť...“ – a neuvedl jsem přitom, kde a u koho jsem se s tím odmítaným názorem skutečně setkal.

Bohuš Tomsa, profesor právní filosofie a mezinárodního práva na UK v Bratislavě a později UK v Praze, uveřejnil v roce 1943(!) v úvodníku časopisu „Právní historie a právní praxe“ obhajobu výuky právní historie na právnických fakultách. Obhajobu sice krátkou, ale jasnou, vášnivou a tak vřelou, že musí hřát u srdce snad každého vyučujícího právní historie i po těch téměř 80 letech od své publikace.

1. Můj syn si ve svých pěti letech sepsal „Pravidla“. Ze svých dosavadních životních zkušeností, jakož i z (vědomé i nevědomé) snahy rodičů a společnosti o výchovu, dovodil pro sebe tři krátké zákazy: „nekrást“, „nedělat blbosťi“ a záhadně znějící „ne na pokladnu všechni ci“.

Středověký koncept přednášek, na kterých si posluchači přepisují skoro dvě hodiny trva­jící souvislý a konzistentní projev do nějakého vlastního textu, byl pro mě nepochopi­telný už za dob mého studia. Pokud jako učitelé studentům vytýkáme, že neumí udržet pozornost, máme pravdu. To, že k tomu notně přispíváme zastaralým konceptem před­nášení, ale sami nevidíme – nejsme to snad my, kdo neumí přitáhnout a udržet pozornost posluchačů?

Sotva začal školní rok a už mám příběh ze základní školy jedné z mých dcer. Hodina výtvarné výchovy, kresba, zadání znělo „namalujte yettiho“. Děti celou hodinu malovaly a na konci učitelka procházela mezi lavicemi a nekompromisně hodnotila jednotlivé výkresy. Obvykle známkuje přísně a ani ten den neměl být výjimkou. U jednoho kluka byla ale obzvláště nespokojená: natolik, že jeho výkres roztrhala. Se zdůvodněním, že „...