Sotva začal školní rok a už mám příběh ze základní školy jedné z mých dcer. Hodina výtvarné výchovy, kresba, zadání znělo „namalujte yettiho“. Děti celou hodinu malovaly a na konci učitelka procházela mezi lavicemi a nekompromisně hodnotila jednotlivé výkresy. Obvykle známkuje přísně a ani ten den neměl být výjimkou. U jednoho kluka byla ale obzvláště nespokojená: natolik, že jeho výkres roztrhala. Se zdůvodněním, že „...

 „Musím říct, že mě příliš nezajímají argumenty a protiargumenty, ta čtverylka, kterou učenci popletou stejně snadno jako naprostý laik. Jelikož však dovedu bezprostředně vycítit člověka, sleduji vaše obličeje, když mluvíte, a vidím, jak vám teorie znetvořuje tvář. Nejsem povolán k tomu, abych konstatoval správnost vašich argumentů – mně jde o to, aby vám vaše pravda neproměnila obličej v tlamu, abyste se pod jejím vlivem nestali odpudiví, nenávistní a nepřijatelní. Nejsem tu od toho, abych ideje kontroloval, já jen zjišťuji, jaký vliv má idea na konkrétní osobu“  (GOMBROWICZ, Deník I. Praha: Torst, 1994. s. 117).

Každý autor má své vlastní tempo psaní. Někdo sází řádky s udivující strojovou rychlostí, jiný ze sebe páčí každé slovo, jako kdyby byl nemotorným vyšetřovatelem vyslýchajícím sám sebe. Další rychlosti dovedně kombinuje: text nejprve vychrlí jako hrubý sopečný materiál a až po zchladnutí jej trpělivě opracovává do finálního tvaru.

Setkání se silnou emoční bolestí může být ochromující: toto už není bolest, kterou si můžeme romantizovat a vystavit na poličku úspěchů s cedulkou „co tě nezabije, to tě posílí“. Sevření je najednou krutě opravdové, veškeré dosavadní bolesti se jeví jako bolístky.

Svět práva a právnických publikací obvykle považujeme za výsostně dospělé území, ve kterém není pro nějaké dětské či dětinské projevy místo. Možná ale stačí jen trochu zpozornět – a najednou ucítíme, kde všude se ke slovu dostává „dětský vzorec“. Mám několik vlastních příkladů.

Když jsem asi před půl rokem zde psal o tom, s jakou lehkostí jsme jako právníci (byli) schopni odůvodnit kruté a nemilosrdné závěry - třeba useknutí ruky, bylo to něco jako objednávka na pomalu fungujícím (nicméně zcela spolehlivém) e-shopu. A zasilka dorazila. Přes Researchgate (něco jako FB pro více či méně vědecké publikace) mi teď přišla žádost o recenzi článku „kolegy“ z jedné daleké a mně neznámé univerzity.

Na Facebooku jeden vedoucí dětského tábora popisoval zvláštní hru, kterou s dětmi hraje na letních táborech. Podstata hry je jednoduchá: na stezce jsou s odstupy umístěny neprůhledné pytle, které obsahují červené a zelené kuličky. Děti vyběhnou a z prvního pytle poslepu vytáhnou kuličku. Pokud vytáhnou zelenou, běží k dalšímu pytli. S červenou se musí vrátit zpátky na start. Nikdo přitom nekontroluje, co děti vytáhly.

Setkal jsem se s tím v soudních rozhodnutích nebo odborných příspěvcích už tolikrát, že to prostě nemůže být náhoda: ta nejméně obhajitelná rozhodnutí nebo odborné závěry ve svém odůvodnění často obsahují výrazy jako „soud/autor má bez jakýchkoliv pochybností za to…“, „nevzniká žádná pochybnost o tom, že…“, „lze tedy bych jakýchkoliv pochyb uzavřít..“ atp.

Před lety jsme na zimní dovolenou v Krkonoších vzali mého tátu. Nikdy nelyžoval. Jednou ráno vyrazil sám sedačkovou lanovkou nahoru jako „pěšák“ s tím, že se podívá, jak to tam nahoře vypadá. Domluvili jsme se, že jej zhruba za půl hodiny počkám dole. Už když jsem jej viděl přijíždět zpátky, bylo mi jasné, že se nahoře něco muselo stát. Vrátil se zpocený, pobledlý a … o pět let starší. S dolním vlekařem se rozloučil slovy, „tebe, chlape, tebe vidím naposledy v životě,“ a pak zarytě mlčel. Mluvit začal až u třetího grogu.

Jednou z povinností „akademického funkcionáře“ je aktivní účast na promocích. K nim neoddělitelně patří taláry. Nosí je i studenti, tedy ti magisterští a doktorští, bakaláři u nás už chodí ve svém. Když před lety zaměstnanec Krajského soudu v Brně dával do čistírny (soudcovské) taláry, napsala mu obsluha čistírny na lísteček toto potvrzení: „22 kouzelnických úborů“.

Opravdu se s taláry spletla?