Daniel Goleman ve své „Pozornosti“ (Jan Melvil Publishing, 2014, s. 101) popisuje příběh Katrin. Jako dívka vyrůstala s cholerickým otcem a strach z otcových záchvatů vzteku ji naučil být neustále ve střehu a vycítit i ty nejnepatrnější náznaky blížícího se výbuchu (ano, i takto se rodí čarodějky). Její emocionální radar se vyvinul do extrémní citlivosti. Na střední škole byla schopna odhalit to, že spolužačka má poměr se svým profesorem jen pozorováním řeči jejich těl: všimla si, že se jejich těla synchronizovala v nenápadném společném tanci.

Ivan Wernisch se před lety ve svém deníku (Wernisch, I. Z deníku spisovatele (2), Literární noviny č. 44/1993, s. 14) pochlubil nádhernou hanebností: „Když jsem kdysi pro ČS. Rozhlas zpadělal Goetha, nikdo si toho nevšimnul. Tak jsem tedy složil několik básní jakoby od Morgensterna a těšil se, že z toho bude průšvih. Nic.

Neustávající příval nových a nových právních předpisů zejména z oblasti veřejného práva vede k neodbytné otázce: co je jejich skutečným důvodem? Co nutí regulátory a jejich pomocníky zasahovat do života neznámých lidí recepty na chování? Jaké jsou jejich skutečné motivace? Čí potřeby se tím ve skutečnosti plní?

Římské přísloví „ut tute es, item omnes censes esse“, tj. „všechny posuzuješ dle toho, jaký jsi sám“, se u nás traduje v kratší verzi „podle sebe soudím tebe“. To, že jsme při poznávání svých bližních omezeni svou osobností a jejími projekcemi, nás možná až irituje svou banálností. Někdy to přísloví „podle sebe soudím tebe“ používáme jako obrannou invektivu, která má protistraně ukázat, že je sama zatížena hanebnostmi, jež vidí na našem dvorku. Jindy jsme terčem my sami a trefa do našeho „černého“ pak podryje a znejistí náš zdánlivě „nezaujatý a objektivní nadhled“.