Co kritizujeme, to jsme obvykle sami provedli, anebo se to provést chystáme. Tolikrát jsem napsal věty jako „v praxi se někdy setkáme i s názorem...“, nebo „narazíme však i na opačné mínění, jehož podstatu lze stručně podat takto:...“, případně „alternativní koncepty, které se někdy objevují v odborné literatuře, nepovažuji za obhajitelné, neboť...“ – a neuvedl jsem přitom, kde a u koho jsem se s tím odmítaným názorem skutečně setkal.

Bohuš Tomsa, profesor právní filosofie a mezinárodního práva na UK v Bratislavě a později UK v Praze, uveřejnil v roce 1943(!) v úvodníku časopisu „Právní historie a právní praxe“ obhajobu výuky právní historie na právnických fakultách. Obhajobu sice krátkou, ale jasnou, vášnivou a tak vřelou, že musí hřát u srdce snad každého vyučujícího právní historie i po těch téměř 80 letech od své publikace.

Můj syn si ve svých pěti letech sepsal „Pravidla“. Ze svých dosavadních životních zkušeností, jakož i z (vědomé i nevědomé) snahy rodičů a společnosti o výchovu, dovodil pro sebe tři krátké zákazy: „nekrást“, „nedělat blbosťi“ a záhadně znějící „ne na pokladnu všechni ci“.

Středověký koncept přednášek, na kterých si posluchači přepisují skoro dvě hodiny trva­jící souvislý a konzistentní projev do nějakého vlastního textu, byl pro mě nepochopi­telný už za dob mého studia. Pokud jako učitelé studentům vytýkáme, že neumí udržet pozornost, máme pravdu. To, že k tomu notně přispíváme zastaralým konceptem před­nášení, ale sami nevidíme – nejsme to snad my, kdo neumí přitáhnout a udržet pozornost posluchačů?

Před lety jsem četl o reklamě, která běžela na jedné britské televizní stanici. Na první pohled to byla standardní reklama na prací prášek plná obecně známých a zesměšňovaných stereotypů. Spot se ubíral podle zavedeného scénáře:

Sotva začal školní rok a už mám příběh ze základní školy jedné z mých dcer. Hodina výtvarné výchovy, kresba, zadání znělo „namalujte yettiho“. Děti celou hodinu malovaly a na konci učitelka procházela mezi lavicemi a nekompromisně hodnotila jednotlivé výkresy. Obvykle známkuje přísně a ani ten den neměl být výjimkou. U jednoho kluka byla ale obzvláště nespokojená: natolik, že jeho výkres roztrhala. Se zdůvodněním, že „...

 „Musím říct, že mě příliš nezajímají argumenty a protiargumenty, ta čtverylka, kterou učenci popletou stejně snadno jako naprostý laik. Jelikož však dovedu bezprostředně vycítit člověka, sleduji vaše obličeje, když mluvíte, a vidím, jak vám teorie znetvořuje tvář. Nejsem povolán k tomu, abych konstatoval správnost vašich argumentů – mně jde o to, aby vám vaše pravda neproměnila obličej v tlamu, abyste se pod jejím vlivem nestali odpudiví, nenávistní a nepřijatelní. Nejsem tu od toho, abych ideje kontroloval, já jen zjišťuji, jaký vliv má idea na konkrétní osobu“  (GOMBROWICZ, Deník I. Praha: Torst, 1994. s. 117).

Každý autor má své vlastní tempo psaní. Někdo sází řádky s udivující strojovou rychlostí, jiný ze sebe páčí každé slovo, jako kdyby byl nemotorným vyšetřovatelem vyslýchajícím sám sebe. Další rychlosti dovedně kombinuje: text nejprve vychrlí jako hrubý sopečný materiál a až po zchladnutí jej trpělivě opracovává do finálního tvaru.

Setkání se silnou emoční bolestí může být ochromující: toto už není bolest, kterou si můžeme romantizovat a vystavit na poličku úspěchů s cedulkou „co tě nezabije, to tě posílí“. Sevření je najednou krutě opravdové, veškeré dosavadní bolesti se jeví jako bolístky.

Svět práva a právnických publikací obvykle považujeme za výsostně dospělé území, ve kterém není pro nějaké dětské či dětinské projevy místo. Možná ale stačí jen trochu zpozornět – a najednou ucítíme, kde všude se ke slovu dostává „dětský vzorec“. Mám několik vlastních příkladů.