- Dobrý den, Informujeme Vás, že jste byl přijat za člena Společenstva kominíků ČR. Pro nabytí platnosti člena a uvedení jako člena v databázi, včetně WEBu a distribuce časopisu Kominický věstník je nutné uhradit vstupní poplatek člena SKČR: částka 6.000,- Kč.

V létě minulého roku jsem na FB napsal tento krátký post...

„Jak jsem svého otce odnaučil kouřit“

Psát povídku inspirovanou vlastním dětstvím znamená návrat silných vzpomínek a příběhů z doby, kdy se do nás každý zážitek vpaloval s intenzitou, kterou už v dospělosti nezažíváme. Jeden z mých zapomenutých příběhů, který se mi teď vybavil, se týká psaní.

Dnes už je to určitě jinak, ale když jsem kdysi dávno končil právnickou fakultu, rozhodovali o vstupu do justice psychologové. Ne zkoušky, fakultní či justiční… vstupní bránu do justice - po téměř deseti letech "právnické přípravy" - nakonec zvedal či zavíral psycholog (navíc pro celou ČR byli jeden čas údajně jenom dva).

Co kritizujeme, to jsme obvykle sami provedli, anebo se to provést chystáme. Tolikrát jsem napsal věty jako „v praxi se někdy setkáme i s názorem...“, nebo „narazíme však i na opačné mínění, jehož podstatu lze stručně podat takto:...“, případně „alternativní koncepty, které se někdy objevují v odborné literatuře, nepovažuji za obhajitelné, neboť...“ – a neuvedl jsem přitom, kde a u koho jsem se s tím odmítaným názorem skutečně setkal.

Bohuš Tomsa, profesor právní filosofie a mezinárodního práva na UK v Bratislavě a později UK v Praze, uveřejnil v roce 1943(!) v úvodníku časopisu „Právní historie a právní praxe“ obhajobu výuky právní historie na právnických fakultách. Obhajobu sice krátkou, ale jasnou, vášnivou a tak vřelou, že musí hřát u srdce snad každého vyučujícího právní historie i po těch téměř 80 letech od své publikace.

Můj syn si ve svých pěti letech sepsal „Pravidla“. Ze svých dosavadních životních zkušeností, jakož i z (vědomé i nevědomé) snahy rodičů a společnosti o výchovu, dovodil pro sebe tři krátké zákazy: „nekrást“, „nedělat blbosťi“ a záhadně znějící „ne na pokladnu všechni ci“.

Středověký koncept přednášek, na kterých si posluchači přepisují skoro dvě hodiny trva­jící souvislý a konzistentní projev do nějakého vlastního textu, byl pro mě nepochopi­telný už za dob mého studia. Pokud jako učitelé studentům vytýkáme, že neumí udržet pozornost, máme pravdu. To, že k tomu notně přispíváme zastaralým konceptem před­nášení, ale sami nevidíme – nejsme to snad my, kdo neumí přitáhnout a udržet pozornost posluchačů?

Před lety jsem četl o reklamě, která běžela na jedné britské televizní stanici. Na první pohled to byla standardní reklama na prací prášek plná obecně známých a zesměšňovaných stereotypů. Spot se ubíral podle zavedeného scénáře:

Sotva začal školní rok a už mám příběh ze základní školy jedné z mých dcer. Hodina výtvarné výchovy, zadání znělo „namalujte yettiho“. Děti hodinu malovaly a na konci učitelka prošla mezi lavicemi a nekompromisně ohodnotila výkresy. Známkuje přísně a potvrdila to i teď. U jednoho kluka byla tak nespokojená, že jeho výkres roztrhala. Se zdůvodněním, že „...

 „Musím říct, že mě příliš nezajímají argumenty a protiargumenty, ta čtverylka, kterou učenci popletou stejně snadno jako naprostý laik. Jelikož však dovedu bezprostředně vycítit člověka, sleduji vaše obličeje, když mluvíte, a vidím, jak vám teorie znetvořuje tvář. Nejsem povolán k tomu, abych konstatoval správnost vašich argumentů – mně jde o to, aby vám vaše pravda neproměnila obličej v tlamu, abyste se pod jejím vlivem nestali odpudiví, nenávistní a nepřijatelní. Nejsem tu od toho, abych ideje kontroloval, já jen zjišťuji, jaký vliv má idea na konkrétní osobu“  (GOMBROWICZ, Deník I. Praha: Torst, 1994. s. 117).