Před lety jsme na zimní dovolenou v Krkonoších vzali mého tátu. Nikdy nelyžoval. Jednou ráno vyrazil sám sedačkovou lanovkou nahoru jako „pěšák“ s tím, že se podívá, jak to tam nahoře vypadá. Domluvili jsme se, že jej zhruba za půl hodiny počkám dole. Už když jsem jej viděl přijíždět zpátky, bylo mi jasné, že se nahoře něco muselo stát. Vrátil se zpocený, pobledlý a … o pět let starší. S dolním vlekařem se rozloučil slovy, „tebe, chlape, tebe vidím naposledy v životě,“ a pak zarytě mlčel. Mluvit začal až u třetího grogu.

Z útržků je možno rekonstruovat celou scénku, která se nahoře odehrála:

Táta: „Šéfe, já už zpátky lanovkú nejedu… mohl bys mně zavolat taxi?“

Vlekař: „Pane, sem se teď žádný taxík nedostane“.

Táta: „A pěšky je to jak daleko?“

Vlekař: „Teď? To je tak na dvě hodiny“.

Pauza...

Táta (naléhavěji): „Vrtulník, vrtulník sa sem dostane?“

Vlekař: „Cože? Vrtulník? Dyť nejste zraněný“.

Táta (tajemně): „Mohl bych byt...“

Další pauza...

Vlekař: „Tady stejně nemá.... kde přistát.... ten vrtulník“.

Delší pauza…

Táta (zálibně se dívá na vlekařův skútr): „Šéfe, co stojí ten skútr?“

Vlekař: „Není na prodej“.

Táta: „Ku..a, tak aspoň štranek, chlape, můžeš mně pučit nejaký štranek, ať sa mám čím uvázat na cestu dolů? Jinak spadnu…“.

Vlekařovi to konečně došlo: „Že vy jste si na té sedačce nesklopil zábradlí?“.

-„Zábradlí? Jaké zábradlí?“.

Je to tak, táta vyjel kilometrovou sedačkou bez sklopené zábrany. Celou trasu absolvoval naostro a bez opory před sebou, nohama přitom houpal ve vzduchu. A jak říkal, „málem sem ohnul trubku“, když se křečovitě držel opěradla v pasážích, kdy se sedačka nahýbala dolů.

Co mi na celém příběhu přišlo nejdojemnější, byl tátův (dočasný, trval jen tu cestu nahoru) obdiv a úžas. Obdiv k nám lyžařům a k naší odvaze - a úžas z toho, jaké útrapy jsme schopni kvůli lyžování podstoupit… a že ty hory nejsou plné mrtvých.

Důvody, proč někoho obdivujeme, jsou někdy podivné. Mnohdy jen postačí, že nám nikdo neřekl o existenci zábradlí. Ostatní pak vypadají jako hrdinové.

A platí to i obráceně. Chci říct, nikdy nevíte, kdy narazíte na „divného týpka“, který si svou cestu hodně zkomplikoval, protože na rozdíl od jiných nepoužívá zábradlí.

Předtím, než se pustíme do jeho hodnocení („ty naděláš“), je dobré mrknout na to, jestli náhodou zoufale neplandá nohama ve vzduchu bez jakékoliv opory. Protože jeho "vlekař" jej nechal ve štychu.

Krásný slunovrat všem

Thank you for rating this article.