Daniel Goleman ve své „Pozornosti“ (Jan Melvil Publishing, 2014, s. 101) popisuje příběh Katrin. Jako dívka vyrůstala s cholerickým otcem a strach z otcových záchvatů vzteku ji naučil být neustále ve střehu a vycítit i ty nejnepatrnější náznaky blížícího se výbuchu (ano, i takto se rodí čarodějky). Její emocionální radar se vyvinul do extrémní citlivosti. Na střední škole byla schopna odhalit to, že spolužačka má poměr se svým profesorem jen pozorováním řeči jejich těl: všimla si, že se jejich těla synchronizovala v nenápadném společném tanci. „Pohybovali se stejně“, popisovala to. „Jakmile se zavrtěla, zavrtěl se i on. (…) Milenci si to neuvědomují, ale na jakési prapůvodní úrovni na sebe reagují nesmírně citlivě.“ Po několika měsících se spolužačka Katrin svěřila se svou aférou, která již byla minulostí.

A Katrin dodává, „milostný poměr sice skončil, ale jejich těla spolu stále souzněla.“ Co s takovou citlivostí, když původní podnět (agrese jednoho z rodičů) odpadne? Není nakonec kontraproduktivní, nezatěžuje naši řídící jednotku přespříliš?

Představme si Katrin jako advokátku v soudní síni. Během několika sekund po příchodu empaticky „načte“ své okolí a zjistí spoustu věcí, které nepotřebuje: že advokát protistrany spí s koncipientkou, která přišla jen „na náslech“ a sedí v publiku, že jeho klient má silné bolesti v levé noze, že soudce má nevyřešené vztahy s matkou a zapisovatelka nenávidí štíhlé ženy.

Pominu-li opájení vlastní citlivostí, k čemu je to celé dobré? A má to celé ještě jiný rozměr, který Katrin asi vůbec nevidí, ale mohl by jí možná pomoci. Rozměr "finanční". Vyžaduje to vidět svět velmi specifickým způsobem. Zkusme to, i když se nám tam myšlenka vůbec nemusí líbit: představme si svět jako místo, kde funguje jedna jediná univerzální a skutečná měna – pozornost. Její jednotkou je jeden attención, 1 ATC (=100 letmů).

Ve srovnání s ní, je každá měna pouhou kryptoměnou. ATC je přitom velmi jednoduchá měna: čemu věnujeme pozornost, to získává naši energii (ATC). Lidé kolem nás, politici, herci, sportovci, guru, youtubeři, lidé závislí na sociálních sítích či hrách, tvůrci postů na FB či blogů – všude prázdné kasičky, všude natažené ruce žadonící o pár drobných. Vzájemně si pozornost bereme a dáváme a každou sekundu provedeme neviditelné transakce v bilionech ATC.

Jaká je to pozornost, je v podstatě jedno. Asi jako v „Příšerkách, s.r.o.“ - do zásobníků můžeme stahovat energii z jekotu vystrašených dětí nebo alternativně z jejich smíchu. Vidíme-li svět takto, přichází ohromná úleva: ano, vše najednou dává smysl!

Dokonce začneme chápat i Michala Viewegha, který před pár týdny s rozhledem z nížiny okomentoval hnutí MeToo. Samozřejmě, můžeme ho vidět jako nešťastného muže, kterého neprobudila ani trefa přímo na komoru srdeční, takže nevidí, že s rozvodem přišel o své mužství (měl ho totiž jen do té doby, dokud je u něho viděla jeho doufající a milující žena). Můžeme ho vidět jako tápajícího muže, který se děsí konce toho úžasného patriarchátu, kde všichni, zejména teda ženský, věděli, kde je jejich místo. A tento děs zahání vzpomínkami na to, jak v pubertě mohli chlapi bez následků pařit, být cool a „šáhnout na vrstevnici“ (když jsem tu hovadinu četl, myslel jsem, že tím snad myslí nějakou geo-sportovní akci, něco jako hledání kešek). Ale je to celé jinak: jde jen o pár mrzkých ATC. A to už Vám stačí, Michale V., zavírám kasu. Nechci se úplně rozměnit a skončit jako Katrin s prázdnou peněženkou.

To, co naši pozornost v ATC světě přitáhne, nemusí být vůbec pozitivní. Naopak, negativní věci získají naši pozornost jednodušeji, rychleji a živí se tak ještě lépe (zvláště pokud odráží naše vlastní stíny, přitahují nás jako magnet).

Ve světě ATC jsou vášniví odpůrci Babiše jeho největšími nevědomými podporovateli. ATC je axiologický nezdar.

Ať se aspoň trochu otřu o právo a konkrétně právo směnečné: ještě před pár lety soudy bězně rozhodovaly tak, že pokud má směnka rámečky, maří takový grafický prvek platnost směnky. "Jak jsou tam rámečky, tak to není platné", když to hodně zjednoduším... Zgustnul jsem si na takových závěrech už v roce 2011 třeba takovým nelaskavým plivancem. Teď už bych to takto nenapsal. Ale i teď na přednáškách o těch „rámečkových“ rozhodnutích ještě stručně povídám - jako o historické kuriozitě, která jen ukazuje, jak se může náš formalismus (a dobré úmysly) zvrhnout a jak je dobré míti Ústavní soud. Pak mi ale kolega povídá o zážitku s jedním studentem, který měl v rámci semináře posuzovat příklady směnek a ty, které měly rámečky, odkládal automaticky s tím, že „když jsou tam rámečky, tak je to neplatné, tak nám to říkali na přednášce“. Kdybych na té přednášce nebyl (jako přednášející), sám bych začal pochybovat.

Platí prostě, že „repeating the myth inadvertently popularizes it“ (Skurnik, Ian and Yoon, Carolyn and Park, Denise C. and Schwarz, Norbert, How Warnings About False Claims Become Recommendations. Journal of Consumer Research. 2005, s. 713 - kompletní článek najdete na internetu). Ve světě, kde (se) platí ATC, je každá kritika dvousečná. Zbytečně upozorňujeme na pochybení a děláme mu reklamu. Pranýř, byť „zasloužený“, tak paradoxně poslouží propagaci nesmyslného závěru, který neměl spatřit světlo světa a jako zvrácený exemplář z veletrhu nezdarů může jen nakazit své okolí. A poutá naši pozornost, naše ATC. I za podívanou na pranýř se prostě platí.

A pak nás jednoho dne napadne: není už na čase začít šetřit?

Co myslíš, Katrin?

Thank you for rating this article.