The limits of tyrants are prescribed by the endurace of those whom they oppress

                                                                                             Frederick Douglas

 

Pripišma by mohla být jógová pozice, meditační technika nebo postava skřítka z indické pohádky. Mohla. Ale není. Termín pochází ze Slovenska a označuje, nelichotivě, osobu. Jistý vyučující na právnické fakultě po svých nebohých doktorandech  vyžadoval, aby jej uváděli jako spoluatora svých publikací. Z textů přitom nenapsal ani řádku - a mnohdy je ani nečetl. Připsání svého jména požadoval neomalenými slovy „Pripíš ma!". A tak vznikla přezdívka „pripišma", která (bohužel) časem zdruhověla, protože Pripišma nebyl a není jen jeden.

Nedělám si iluze, že vždy čteme text, na kterém se podíleli všichni uvedení autoři. Pokud se ale vše děje „mezi rovnými“, najdeme často pochopení. K článku je např. „připsán“ kolega, přestože do něj skoro nic nedal, nicméně autor mu chce pomoci; kolega se třeba rozvádí, byl dlouhou dobu nemocný, má spirituální či jinou krizi a půl roku koukal do stropu bez schopnosti něco kloudného sepsat. Nyní ty, příště já… prostě výpomoc z lásky či v očekávání kolegiální reciprocity, až dojde i na mě.

Důvodem uvádění falešných autorů může být také projektová nutnost či nějaké taktizování - v článku je např. vyjádřen názor, který je v komunitě sporný a kolektiv má tak trochu „po sovětsku“ ukázat, že si za ním stojí více autorů/soudruhů. Jsou také obory, které jsou na „kolektivy autorů" uvyklé (výzkum vyžadoval zapojení velkého množství lidí a každý odvedl nějakou práci) a „čtou" ty informace o autorech třeba z jejich pořadí. Není to asi k obdivu ani k následování, ale pripišismus, o kterém jsem psal v úvodním odstavci, to není.

Pripišismus je zneužitím mocenské pozice vůči slabší straně – typickou obětí pripišmy je obvykle student doktorského studia, méně často (doufám) podřízený.

Jde o obzvláště odpornou krádež cizího času, renomé a zejména sebeúcty. Studenty traumatizuje (stockholmský syndrom nakonec vede k tomu, že student pachatele nějak vnitřně omlouvá, což ale zvětšuje jeho disonanci). Způsobí bohužel nejen ztrátu iluzí (což samo o sobě špatné není, naopak), ale také ztrátu skutečných talentů, protože šikanu každý neskousne a z akademie pak znechuceně uteče. Obzvláště odporná je tato praktika u akademických funkcionářů, kteří se díky svým pilným (p)oddaným „pišmům" mohou dostat k vědecké hodnosti, na kterou by sami nikdy nedosáhli.

Pripišismus dělá ze studentů spolupachatele. Nevyhnutelně špiní své oběti. A co je nejhorší: jako u každé šikany tvoří závadný nakažlivý model, který má snahu o replikaci v další generaci. Z obětí se stávají pachatelé v budoucnu: věty kořistníků „my jsme také museli“, „doktorand je tu od toho, aby pracoval na svého školitele“, jsem si nevymyslel.

Byť je případů pripišismu (doufám) jen velmi málo, jakmile se objeví, vyvolávají silné emoce a bohužel i určitá očekávání. Zobecnění několika extrémů tak může zhoršit renomé všech příspěvků, jejichž autory jsou školitel a doktorand. Drtivá většina těchto textů přitom vzniká ve standardní  spolupráci obou autorů a nikoliv vykořisťováním slabší strany. 

Pohled na pripišmu může být odpudivý, pokud ale hledáme na věcech, lidech a situacích raději to přínosné, můžeme to celé vidět i jinak. Pripišma přeci nemůže existovat bez svého „pišmy“; žije jen z jeho slabosti a do doby, než se vykořisťovaný pišma zmůže na odpor.

Dokud pripišma neuslyší jednoznačné ne, dělá ve své hanebné roli přesně to, co má: ukazuje oběti její slabá místa. Pokyn pripíš ma je tedy testem odvahy a sebeúcty každého pišmy - a také zkoumáním jeho vlastních hranic.

Říci ne, nebude pro pišmu jednoduché. Není to přeci fatální a nikdo po něm přeci nechce, aby se stal dobrovolným dárcem obou ledvin, jednu si přece můžete nechat, pane kolego... Pišmu čeká velký objev - je rozdíl mezi podddaností a oddaností.

Pišma v tomto boji, který povede zejména sám se sebou, možná utrpí nějakou tu bolestivou ránu. Možná bude muset obětovat svůj sen o studiu či změnit obor... Jizvy po těchto ranách ale může ex-pišma nosit hrdě - jako neoficiální Řád za odvahu (udělovaný za tichého potlesku těch studentů, kteří už nebudou muset zakoušet, jaké to je, být pišmou).

A je také možné, vlastně v to doufám, že to jednoznačné ne připomene pripišmovi, že je učitel - a nikoliv upír, který hoduje na energii svých nebohých doktorandů.

Od pišmy to ale vyžaduje jedno: odvahu. Bez ní nedojde daleko, obvykle jen tam, kam jej pustí vlastní strach.

Bez odvahy se totiž z vysněné cesty kolem světa stane smutná procházka po vlastním pokojíčku.

 

Věnováno všem pišmům.

Napsal: Josef Kotásek, Pavel Guben

 

 

Thank you for rating this article.