doors ga02c2840d 640

 

Asi před dvěma lety jsem šel se svou nejlepší kamarádkou po Gorkého třídě, když kousek od nás proletěl pes. Tedy, proletěl… po sotva postřehnutelném souboji s gravitací dopadnul mezi auta, na hranu chodníku, s tím podivným neblahým zvukem, který vydá živé tělo při těžkém nárazu. Několik dlouhých sekund bolestně vyl a pak už tam jen ležel, pokálený a v křeči a celý se třásl.

Během chvilky dorazil mladý pár. Třásli se oba stejně jako jejich pes, plakali a přerývavě se domlouvali, co udělají dál. Ten kluk nebyl schopný zavolat z mobilu - když jde do tuhého, jsou ty smartphony k ničemu, což potvrdí každý, kdo někdy musel volat se zakrvácenýma chvějícíma se rukama. Starší paní, která šla kolem, je se soucitným klidem zkušené zdravotní sestry nabádala k tomu, aby byli s ním, hlavně teď buďte pořád s ním, děti.

Zavolal jsem měšťáky, ale někdo mě už předešel, víme o tom, pane, už nám volali, a tak jsme pokračovali dál po Gorkého na bezmasý oběd a snažili jsme se nemyslet na toho shiba-inu, který s tělem na chodníku a hlavou na silnici (jakoby je ten náraz od sebe oddělil) bojoval o život.

Z variant mluvit o tom/nemluvit o tom, jsme vybrali tu první. Zamítli jsme možnost, že to celé byla společná denní můra a vše se odehrálo jen v naší fantazii vyvolané otravou oxidem uhelnatým.

Po delší truchlivé pauze jsme odmítli i tu variantu, že jsme ve skutečnosti viděli něco jiného, horšího: pád dítěte. A ten japonský pes velikosti batolete byla jen synchronizovaná snová obranná kamufláž (to se tak děje, když se u stolu sejdou dva pozorovatelé, kteří milují Borgese a Poea; na Hrabala jsme si taky vzpomněli).

Pak jsme se ale vrátili na zem. A překvapili jsme sami sebe rozdílností viděného; jako bychom byli na dvou různých smutných představeních a pozorovali dva úplně odlišné kontrastní příběhy.

Já viděl nešťastnou náhodu: Míček, který  byl nepředloženě vyhozen příliš blízko otevřeného okna podkroví, a rozdováděného psa, jenž ve hře, na kterou majitelé nikdy nezapomenou, proskočil oknem v pátém patře a aportoval se do prázdnoty. Viděl jsem dva sympatické a zdrcené mladé lidi a jejich umírajícího psa, který - ač to ti dva ještě neví - právě uvolnil prostor jejich dítěti. 

Kamarádka pozorovala úplně jiný, temnější příběh (nosí podstatně tmavší brýle než já, což se někdy hodí – třeba, když je už světla příliš). Viděla zuřivou hádku mladého páru, facky, nadávky, létající předměty v bytě, sousedy za zdí s výrazem už zas - a muže v nezvladatelném pomstychtivém afektu, který vyhodil společného miláčka z okna a pak už jen v šoku a s těžkým pocitem viny zíral na ten „úlet“.

Tato verze je pro mě tak málo přijatelná, že jsem už několikrát uvažoval, že na ty mladé zazvoním a zeptám se jich, jak to bylo… „Jasně, tobě tak určitě řeknou, jak to bylo,“ opáčila na to nositelka tmavé optiky. „A navíc, stejně už spolu nejsou," dodala očekávaně.

Oba jsme na 100% přesvědčeni o pravdivosti toho svého příběhu.

Když o psovi z Gorkého někomu vyprávím, vybere si posluchač obvykle jednu z těch dvou variant; stejně jako my dva. Detaily se liší, ale základ je vždy stejný, pouze dvě možnosti: vypadnul sám/někdo mu pomohl. Dokud si ale z této černobílé palety nevybereme, ten pes vypadnul nešťastně z okna a také z něho byl vyhozen, zemřel a také přežil; a ti mladí jsou spolu a také se rozešli. Obojí je tady současně - až do okamžiku, než událost dopadne do mysli či srdce diváka či posluchače a ten vybere jeden z možných příběhů.

Když pominu variantu, že jsem si to celé vymyslel jako projekční plátno pro své známé, zůstává tu ještě něco, něco co nevidím: nějaká paradoxní třetí možnost, možná více „třetích" možností, skrytých v zatím neznámém prostoru a čekajících na objevení svým pozorovatelem.

 

 

Image by Arek Socha from Pixabay

Thank you for rating this article.