„Musím říct, že mě příliš nezajímají argumenty a protiargumenty, ta čtverylka, kterou učenci popletou stejně snadno jako naprostý laik. Jelikož však dovedu bezprostředně vycítit člověka, sleduji vaše obličeje, když mluvíte, a vidím, jak vám teorie znetvořuje tvář. Nejsem povolán k tomu, abych konstatoval správnost vašich argumentů – mně jde o to, aby vám vaše pravda neproměnila obličej v tlamu, abyste se pod jejím vlivem nestali odpudiví, nenávistní a nepřijatelní. Nejsem tu od toho, abych ideje kontroloval, já jen zjišťuji, jaký vliv má idea na konkrétní osobu“  (GOMBROWICZ, Deník I. Praha: Torst, 1994. s. 117).

Gombrowicz tato slova adresoval komunismu a jeho ideologii, ale jeho přístup je nadčasový. Kruté dobové kulisy (zápis v deníku je z roku 1953) by nás mohly vést ke  přehlédnutí základů jeho postoje, který zůstává historicky neměnný i v dobách šťasnějších. Jde o pohodlný narcistní model štítivého nadřazeného odstupu a opovržení. 

Soudící ego v tomto modelu jede na plný výkon, schované za citlivostí, se kterou tak dovedně lustruje a analyzuje ostatní. Ve vnějším světě se mistrně vyhne skutečné konfrontaci (a tím i možnému přijetí) úhybným přerámováním: my se přeci nenecháme zatáhnout do malicherných vědeckých či pseudovědeckých půtek, kdepak, z toho kouká jen bolehlav, my tu stojíme pevně jako samozvaní inspektoři v námi vynalezeném oboru „míra proměny obličeje v tlamu“. A na koho zaměříme své senzory, tomu jako strážci lidství prokazujeme nadmíru cenné služby.

O takový servis ale málokdo stojí.

Místo vděku bližních naši tvář ozdobí něco jiného. Stejný škleb, kterým tak pohrdáme. Tuto grimasu nám na tváři vyrýsuje štítivost a opovržení naší mysli. Staneme se obětí snahy „nezaplést“ se - a přitom právě tím se zapletáme. Štítivost se kolem nás omotává jako parazitující rostlina svými haustoriemi… Druzí k nám přistupují pouze jako objekty kritické analýzy. A to vede k osamocení. Kdo by taky stál o vivisekci?

Z tohoto sevření se mysl sama jen tak nevymotá. Potřebuje vydatnou pomoc srdce, aby se naučila tento stín rozpoznat a uznat. Nepomohou žádné triky. Když toho, koho se štítíme a kým opovrhujeme, vykreslíme jako ubohou oběť, nepomůže házet špínu na pachatele. Štítíme-li se páchnoucího nemocemi prolezlého bezdomovce, nezakryje to ani naše sžíravá kritika lichváře, který jej přivedl na dno.

Ten stín tu pořád bude, i když ho zabalíme do růžového celofánu a převážeme mašlí lítosti. Nezmizí, naopak - právě v takovém prostředí se mu daří nejlépe.

Ale nemusí být vždy zle. Gautáma odešel ze své zlaté klece poté, co byl konfrontován s utrpením skutečného světa. Svůj palác prý opustil poté, co se probudil mezi upocenými unavenými tanečnicemi a spícími sluhy, kterým z otevřených úst kapaly sliny. Co když právě štítivost byla doslova tou poslední kapkou (stékající z úst sluhy), která jej vyhnala do samoty jeho cesty? A víme přeci, jak příběh Gautámy skončil. Skvěle.

A nimrat se v tom, kolik štítivosti a opovržení v nás bylo či ještě je, smysl valný nemá. Jak někde říká Alan Watts, nikde není psáno, že musíme být tím, kým jsme byli před pěti minutama.

Lekce obvykle přichází nejprve ve své mírné podobě. Nečekejme na tvrdší verze. Pochopíme-li to opovržení a štítivost, uvidíme ji jako příležitost.

Nebudeme se za ni odsuzovat - k čemu by nám taky bylo, opovrhovat svým pět minut starým já. Přívede nás k léčivé samotě. Nikoliv bolavému osamocení, ve kterém dštíme oheň na své bližní, ale k té samotě, která nám umožní... porozhlédnout se v sobě.

A štítivost a opovržení se promění v to, co zrovna potřebujeme: třeba v energii, se kterou do budoucna hlídáme své vlastní hranice.

 

Thank you for rating this article.