(přepis podcastu na YouTube)

 

Definice CP v českém soukromém právu

Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání CP nelze bez této listiny uplatnit ani převést. Tato stručná definice není českým vynálezem, a není ani nějakým novým převratným řešením. Důvodová zpráva férově přiznává inspiraci Švýcarskem. Z § 514 lze  dovodit tyto znaky cenného papíru: 1) Listina, 2) v níž je „zaneseno“ (zvěcněno), 3) soukromé majetkové právo tak, že 4) toto právo již nelze bez listiny uplatnit/převést.

Nesoulad definiční a převodní normy

Česká definice je problematická, ale tu potíž nespatříme hned. Zákon pojímá CP jako listinu, která zvěcní právo tak, že jej už bez listiny nepřevedeme (teď neřeším specifickou situaci u tzv. umoření, které relativizuje fatálnost vazby na listinu).

O šest set paragrafů dále ale najednou zjistíme, že je vše jinak. Když se podíváme do § 1103 OZ, nemůžeme si nevšimnout zvláštního  rozporu. Problém není u cenných papírů na doručitele – ty se převádí smlouvou k okamžiku jejich předání. Problém není ani u cenných papírů na řad – ty se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jejich předání. Jádro pudla je u cenných papírů na jméno – ty se převádí smlouvou k okamžiku její účinnosti. O předání zde není ani slovo. Smlouva má tudíž translační účinky a předání papíru je už jen důsledkem a reálným stvrzením dříve proběhnuvšího převodu.

A máme problém: jak je to tedy s cennými papíry na jméno? Jsou vůbec cennými papíry, když nenaplní nejméně polovinu zákonné definice? Nebo se u nich – i přes třetí odstavec § 1103 prosadí definiční norma a dovodíme, že předání je k převodu nutné, byť zákon nic takového očividně nevyžaduje?

Švýcarsko

Problém patrně vznikl nedobře uváženým převzetím švýcarské úpravy. Ta sice skutečně disponuje definicí, kterou najdeme v § 514 českého OZ . Ovšem převod cenných papírů bez ohledu na formu vyžaduje podle švýcarského Obligationenrecht vždy – in allen Fällen – předání cenného papíru. Co s tím?

Cenné papíry na jméno ale jsou cennými papíry

Příznivci rychlých závěrů mohou mít řešení do pár sekund: Při velmi rigidním pohledu by CP na jméno nespadaly pod legální vymezení cenného papír dle § 514 OZ, neboť listina (přesněji řečeno: její předání) není k jejich převodu potřeba. To je ale neobhajitelné: OZ v dalších ustanoveních samozřejmě i papíry na jméno pojímá jako CP (srov. hned § 518).

Ještě rychlejší řešení (velmi „praktické“) je mávnout nad celým problémem rukou – copak to není jedno? Tak prostě papíry na jméno budeme brát tak, jak je pojímá část zahraniční doktríny, jako listiny, které nejsou sice cennými papíry, ale na které se stejně analogicky uplatní předpisy o cenných papírech. Celý problém je pak jen problémem nominálním.

Jenže tak tomu v českém právu není: jak uslyšíte ještě v samostatném nahrávce, dává české právo v § 515 možnost vydání inominátních CP. Problém s definicí cenného papíru tedy není nějakým ornamentem do učebnic či teoretickým konceptem, který se přeříkává u zkoušek na právnických fakultách, ale praktik si pak na něj ani nevzpomene… Pokud má uvedená převodní norma sílu modifikovat definici, musíme problému věnovat pozornost.

V doktríně se zdá už převažovat stanovisko, které lze zjednodušeně formulovat tak, že „definiční norma přebíjí tu převodní“. Předání cenného papíru se tedy vyžaduje, ačkoliv § 1103 odst. 3 OZ stanoví opak. Někteří autoři argumentují postoupením pohledávky s tím, že cenný papír degradují do jakéhosi příslušenství dle § 1880 OZ – jako kdyby k inkorporaci práva do listiny (byť třeba ne úplně dokonalé) vůbec nedošlo.

V této prezentaci nabízím posluchačům úvahu, která pluje v protiproudu. § 1103 prostě normuje translační účinek smlouvy o převodu cenného papíru a namísto snahy o jeho „odinterpretaci“ je namístě snaha o integraci. Předtím je ale vhodné uvést pár slov o dokonalých a nedokonalých cenných papírech.

Dokonalé cenné papíry

Dokonalé cenné papíry se označují také jako skriptury (v ČR se tento pojem rozmělnil téměř do synonama cenného papíru, já ale v souladu se zahraničními doktrínami budu pojem „skriptury“ držet jako označení pro cenné papíry, které skutečně představují inkorporaci, tj. zvěcnění určitého práva v listině. U dokonalých cenných papírů se k převodu vyžaduje manipulace s listinou. Platí parémie  „das Recht aus dem Papier folgt dem Recht am Papier“ - právo z papíru „kráčí“ za právem k papíru, sleduje jeho osud (schválně to překládám trochu nepřesně, aby byl jasný smysl). Skriptury se proto také označují jako cenné papíry veřejné víry (Wertpapiere öffentlichen Glaubens). Věcněprávní způsob převodu novému vlastníkovi poskytuje dle okolností lepší právní postavení, než by měl u standardního derivativního převodu – tedy u postoupení pohledávky. Mezi skriptury řadíme cenné papíry s formou na řad a cenné papíry s formou na doručitele.

Nedokonalé cenné papíry

Nedokonalé cenné papíry nové nabyvatele takto rozhodně nerozmazlují. Jejich převod je obecně možný, platí ale zásada, že „právo k papíru kráčí za právem z papíru“ („Recht am Papier folgt dem Recht aus dem Papier“). Listina tedy následuje inkorpované právo, jeho osud. Nedokonalými cennými papíry jsou právě cenné papíry na jméno (rektapapíry). Rektapapíry nejsou primárně určeny k převodu. Resp. platí, že převod u nich není podporován. O takové ochraně jakou poskytuje jiná forma (na řad/na doručitele) si majitel může nechat jen zdát.

Obecně platí, v zahraničních právních řádech, že převést právo z cenného papíru lze po jeho vydání i bez listiny, tzn. držba cenného papíru neskýtá ještě bezpečí. Cenné papíry na jméno, resp. jejich převodní norma v § 1103 odst. 3 přitom nijak nevybočují ze standardů známých i v jiných právních řádech. Vzhledem k „nižší síle“ listiny, kterou přepere smlouva, nejsou cenné papíry na jméno částí německé nauky nejsou vůbec považovány za pravé CP.

Německé právo je bere jako listiny cenným papírům pouze  podobné („wertpapierähnliche Urkunden“) a většinu otázek pak řeší analogií (u nás by to fungovalo dle § 10 odst. 1 OZ). Předání cenného papíru na jméno je pochopitelně potřeba, ale nikoliv k převodu, nýbrž až k výkonu inkorporovaných práv. Byla-li smlouva uzavřena před předáním cenného papíru na jméno, došlo k převodu účinností smlouvy a předání tedy znamená jen to, že se vlastník „setká“ se svým cenným papírem.

Co s tím?

Dělení dokonalých a nedokonalých cenných papírů v podstatě kopíruje členění širšího a užšího pojetí cenných papírů. To, co najdeme v § 514 OZ, lze označit za užší koncept cenných papírů, kteří vypracovali němečtí autoři jako Brunner, Ulmer či Raiser. Za klíčový projev inkorporace (zvěcnění práva v listině), Versachlichung des Rechts, se v této koncepci považuje převod. Převod, který vyžaduje listinu. Právo je „odpojeno od osoby“, podřízeno věcnému právu a uplatní se již citovaná parémie: právo z listiny „přichází“ za právem k listině. V této koncepci jsou cennými papíry jen ty „dokonalé“ cenné papír – tedy papíry s formou na řad či na doručitele.

Naproti tomu širší koncept bere jako klíčový znak CP nutnost předložení listiny při uplatnění, výkonu práv. Převod tedy možný i bez listiny, listina je ovšem potřeba - k legitimaci oprávněného. Širší koncept tím velkoryse zahrne pod svá křídla i cenné papíry nedokonalé.

Závěr?

Jaké z toho můžeme učinit závěry?

Můj kolega z fakulty o sobě říká, že je nekuřák. Velmi často jej ale vidím venku před fakultou, jak se lehce provinile schovává za Benešovým pomníkem s cigaretou v ústech. Kolega má velmi svérázný koncept „nekuřáctví“; podle něj do pěti cigaret denně je člověk ještě pořád nekuřák. Můžeme nad tím mávnout rukou s tím, že je to prostě takové podivné pojetí.

Když ale s podobným rozmlženým (či spíše zakouřeným) konceptem vyrukuje zákonodárce, odbýt to nemůžeme.

Pokud zákonodárce definuje cenné papíry tak, že se inkorporované právo převádí předáním listiny a vzápětí u jedné varianty cenných papírů stanoví, že stačí smlouva, je na místě uvést obě uvedená pravidla do souladu – namístě je to také proto, že se zákonodárce tak trochu spletl při inspiraci švýcarským právem.

Legální definici (§ 514 OZ) je na místě modifikovat v kontextu dalších ustanovení, mj. ustanovení o cenných papírech na jméno, u kterých se k převodu nevyžaduje předání listiny. Pokud uvedenou převodní normu  zohledníme, musíme modifikovat definici cenného papíru a vykládat ji šířeji tak, aby zahrnovala právě i ty papíry na jméno, které k převodu nevyžadují předání.

Možným interpretačním výsledkem pak může být tedy závěr, že český OZ navzdory původními očekávání (které opravňuje nominálně užší záběr § 514 OZ) zvolilo nakonec koncept širšího pojetí cenného papíru. Pod švýcarským ciferníkem se skrývá specifický česká mechanika, která zahrnuje tedy do cenných papírů i cenné papíry na jméno, tj. nedokonalé cenné papíry, jež se převádí i bez nutnosti předání – potřeba jsou „až“ k uplatnění inkorporovaného práva.

Znakem cenných papírů v českém právu tak není inkorporace (zvěcnění), jež si u převodu tvrdě vynutí předání listiny. Tento koncept je příliš úzký a vytěsnil by cenné papíry na jméno, u jejichž převodu se nevyžaduje předání listiny.

Jinak řečeno: máme-li pak definičně pokrýt cenné papíry na jméno, musíme cenný papír definovat šířeji: jako listinu, se kterou je soukromé majetkové právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze vykonat bez jeho předložení.

 

 

________________________________

Image by Free-Photos from Pixabay

Thank you for rating this article.