BONELLI, R.M. Mužský narcismus

Výpisky z knihy BONELLI, Raphael M. Mužský narcismus: jak ho pochopit a proměnit. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2018.

Výborná kniha ve skvělém překladu Petra Babky. Hodně polemická: vnímal jsem vždy narcistu jako někoho, kdo nosí masku, kterou kryje pocit vlastní nedostatečnosti (což se blíží spíše tomu perfekcionistovi). Takové navrch huj, vevnitř fuj... prostě lejno zabalené v celofánu jako dárek k denně slaveným narozeninám narcisty. Ale podle Bonelliho je to jinak. Podle něj se u narcisty se všechno blýská náderou, ve vědomí i nevědomí.... žádný vnitřní žalář v rozpálených kamnech. Zajímavé.

Opravdu podnětné čtení, pár výstřižků na ukázku:

(str. 24) Narcismus má deficity ve všech dimenzích charakteru: idealizaci sebe sama, podceňování ostatních a naprostou neschopnost sebetranscendence. Tato tři pouta připoutávají narcistu k němu samotnému. […] První pouto – vlastní idealizace – je sebevyvyšování, jež se vyvíjí z vystupňované lásky k sobě samému, a klinicky je můžeme pozorovat na přepjatém pocitu vlastní hodnoty. Proto se v této souvislosti v odborné psychiatrické literatuře často mluví o „grandiózním sebeobrazu“ nebo „grandiozitě“: narcista nechce vidět nic z toho, co je na něm samotném negrandiózní, protože nemůže být, co být nesmí. Jedná se především o osobní ztroskotání, chyby a provinění. Protože však takto vytěsňuje všechno negativní, má sklon být rezistentní vůči radám.

(str. 58) […] používá v této souvislosti žertovný výraz „curlingové děti“. Nadměrně motivovaní rodiče totiž obdobně jako při  tomto zvláštním zimním sportu odklízejí dětem z cesty všechny překážky. Takové děti bez odporu kloužou po zrcadlově hladké ploše života. Polde Juulova názoru tyto děti […] nevědí nic o druhých lidech ani o sobě samých. Nevědí, co je to být smutný nebo frustrovaný, a proto nemohou pociťovat soucit ani empatii. Základem rozmazlovaní je podle Juula narcismus rodičů. Chtěli by mít šťastné a úspěšné děti, aby mohli prožívat sebe samotné jakožto kompetentní.

(str. 62) Narcističtí rodiče uvažují a jednají podstatně jednodušeji než rodiče perfekcionističtí. Mají vynikající děti, protože tyto děti se vyznačují především tím, že jsou to jejich děti.

(str. 69) Narcista mnohdy žije ve světě snů. Jednak proto, že ignoruje nepříjemnou realitu, jednak proto, že pomocí fantazie vylepšuje realitu v tom, v čem neodpovídá jeho představám. […] Jedlička sní o tom, že přeroste všechny smrky.

(str. 70) Narcisté umějí dobře vysvětlovat svět. Často trochu zjednodušeně, vždy silně zabarvený vlastními brýlemi – ale jejich vysvětlování jako takové je rozumné a konzistentní. A samozřejmě tomu všemu sami věří. Pokud jsou to podvodníci a hochštapleři, pak ovšem prvotřídní, protože to u nich vychází z naprostého niterného přesvědčení,. Jen postupně se pak přichází na to, že by něco mohlo být i poněkud jinak. Souvisí to s tím, že narcisté vidí svět jako vůli a představu. […] Narcista si svůj svět vytváří z vlastní hlavy. Co nezapadá do koncepce, to prostě není. Tak jednoduché to je.

(str. 75) Opakovaně se setkáme s tvrzením, že za narcistovým pozitivním sebehodnocením se ve skutečnosti skrývá nevědomý chabý pocit vlastní hodnoty. […] Podle této teorie tedy narcista nosí masku siláka, zatímco nevědomě se prý bojí, že je pouhým červem. […] Staré pojetí „křehkého pocitu vlastní hodnoty“ bylo zkonstruováno ze dvou důvodů. Na jednu stranu to byl pokus přiřknout narcistům strach, a tím je zneškodnit – nikdo totiž nevyvolává v terapeutovi tak silné pochybnosti jako právě narcistický pacient. Na druhou stranu se tím měla zachránit sama koncepce „pocitu vlastní hodnoty“. Na „špatný pocit vlastní hodnoty“ se totiž […] sváděly prakticky všechny psychické problémy a mimořádnosti. Pocit vlastní hodnoty byl tehdy mystickým všelékem, „panaceou“, které jako by nebylo nikdy dost. […] A jak jsme již viděli, následoval mocný vzestup narcismu.

(str. 76) Narcistu si lidé často pletou s perfekcionistou. Není divu, vždyť mají mnoho společného a velmi často se vyskytují v binárně rozporuplných směsicích. Tyto dva typy se však liší pochybnostmi, které o sobě má perfekcionista. Mnohdy jsou přítomny podprahově, tedy implicitně, a neustále v něm vyvolávají strach, jestli je dost dobrý. Na veřejnosti se přitom snaží předstírat, že je dokonalý, bezvadný a bez poskvrny. Platí na něj […] model masky, která se nespravedlivě přisuzuje narcistům. Perfekcionista nosí masku siláka, zatímco se nevědomě bojí, že je pouhým červem. Narcista žádnou masku nepotřebuje. Ukazuje se takový, jaký je, neboť je to podle jeho přesvědčení beztak brilantní.

(str. 78) Kdyby narcistu skutečně soužily úzkosti a sžíraly pocity méněcennosti, neměl by charisma a nemohl by působit šarmem psychopata, který se mu právem přisuzuje. Na rozdíl od perfekcionisty je narcista suverén. Perfekcionista myslí nestále na to, aby se v mezilidském kontaktu nějak neodhalil. Proto není spontánní, ale křečovitý, rigidní, tvrdošíjný, všechno ví lépe a někdy je až netolerantní. Zato narcista není zkostnatělý, ale přesvědčený sám o sobě. Naprosto se nebojí, že by ho někdo ztrapnil, převezl nebo prokoukl. Každý smí mít podíl na jeho velikosti. Také on dokáže být netolerantní. V jeho případě to však není v tísni úzkosti, nýbrž z nezájmu o mínění druhých.

(str. 90) Narcista bude mít v každém partnerském vztahu a v každém profesím prostředí z dlouhodobého hlediska vždy stejné problém – projde dlouhou řadou ukončení profesních a soukromých vztahů. Co chvíli výpověď, co chvíli rozchod. Nedokáže udržet stabilní vztah. Partnerka to potom někdy formuluje tak, že ho ve vztahu vnímala jako „úplně chladného“, neschopného vcítit se, jako někoho, kdo vidí jen sám sebe, zatímco sama si připadala jako pouhé číslo. On si zase zpětně stěžuje, že ona nikdy neviděla, jak velkolepý je a co všechno jí může dát. Takového muže už prý nikdy nenajde a svého rozhodnutí bude jistě hluboce litovat.

(str. 95) Přesně ví, jak partnerka uvažuje a jedná. Ví to však jen díky své schopnosti zcela se do ní vcítit – řekněme díky empatii. On ví, co dělá. Zcela vědomě, nikoliv mimovolně jde přes mrtvoly. Pokud situaci zformulujeme přesně, nedostatek empatie není neschopnosti empatie. A právě v tom spočívá zásadní naděje pro terapii. Když totiž narcista chce žít empaticky, může tuto schopnost oživit.

(str. 98) Narcistický otec mívá potíže se syny. V dcerách nevidí konkurenci. Obzvláště nápadné bývá odmítání syna v případech, kdy syn začíná mít úspěchy a zdá se, že předčí svého otce.

(str. 102) Hluboko v nitru cítí narcista cosi zvláštního, cosi mimořádného, ba jakousi svatost. Tato mimořádnost svým odleskem zbarvuje vše, co si narcista myslí a co dělá, vše odívá leskem a slávou a nápadně narcistu odlišuje od jeho bližních. V jeho cítění a myšlení ho vyzdvihuje jako nezaměnitelného. Čím výše stoupá jeho vnitřní hvězda, tím více zastiňuje jakoukoli sebetranscendenci, neboť ta postrádá smysl. Obecně platné dobro, pravda a krása v narcistickém procesu ztrácejí postupně na významu. Kdo je mocně zaujat fantaziemi o bezmezném úspěchu, moci, skvělosti, kráse nebo ideální lásce, ten s postupem své logiky stále méně uznává cokoliv pravdivého, dobrého a krásného, co by mělo být mimo něj a nezávisle na něm. Narcista tedy následkem svého vyvyšování přichází o transendenci. Nad ním už zkrátka není pro nic místo.

(str. 130) Jeho kategorický imperativ [Immanuela Kanta, pozn. JK] zní ovšem nesrovnatelně komplikovaněji než zlaté pravidlo, totiž: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“. Tento princip je narcismu cizí. Narcista jedná s ostatními tak, jak by on sám nechtěl, aby ostatní zacházeli s ním. Nechce se vciťovat do druhého, protože to právě jen ten druhý. A druzí nejsou na stejné úrovni jako on. To mívá dramatické následky.

(str. 150) Matthias Stiehler […] mluví o „neotcovském otci“ coby centrálním znaku společnosti blahobytu. Je toho mínění, že otcovskost se dnes vyloženě tabuizuje. Díky tomu se vytratily takové hodnoty, jako je věrnost principům, stanovování hranic, schopnost partnerství, upřímnost a zodpovědnost. […] Od osmdesátých let dvacátého století, kdy zavládla tendence ignorovat ve výchově pohlavní odlišnosti, se stále více mužů ocitá v krizi identity. […] německý párový terapeut Jörg Willi vidí tento vývoj kriticky: „Je to, jakoby bylo pro obě pohlaví při sexuálním setkání bylo nesnadné plně uplatnit psychologické, biologické a anatomické rozdíly.“

(str. 162) Cesta k psychickému zdraví vede přes zásadní krize směřující k růstu uvnitř i navenek. Berlínský individuální psycholog Fritz Künkel píše: „Jen ten, kdo dosáhl až na dno svých neurotických scestí, je skutečně připraven se od základu změnit. Proto musí člověk nejdříve přijmout otřesnou míru nouze, trápení a ran osudu, než si uvědomí význam oddanosti životu a skutečné opravdivosti.“

(str. 169) Slovo „služba“ je pro narcismus děsivé. A příznačně je to v naší narcistické společnosti spíše zapovězený pojem. Ale právě v něm se skrývá sebetransendence. Právě služebník Páně je schopen relativizovat sám sebe a uznat něco vyššího, třeba dobro, pravdu a krásu.

Výpisky z knihy BONELLI, Raphael M. Mužský narcismus: jak ho pochopit a proměnit. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2018. ISBN 978-80-262-1295-9.