Reklama na pohřební služby obvykle vzbudí naši pozornost. Dotýká se jednoho z největších tabu v moderní společnosti. Zvláště to platí u těch reklamních sdělení, které téma smrti spojují s humorem. Dle osobního naladění někdo tuto kombinaci bere jako vtipnou připomínku vlastní smrtelnosti, jiný ji bude kritizovat jako morbidní představení a někdo ji bude vidět jako nevědomý pokus vyhnout se citlivému tématu distrakcí vtípku. Kolik vtipu reklama (a někdy také regulatorní orgán) snese, je v prvé řadě otázkou pro marketingové znalce. Za určitých podmínek může síla obsahu zastřít poselství či účel reklamy (informace o zboží či službě, vštípění značky), podobně jako je tomu třeba u reklamy s příliš exponovanou erotikou (vampire effect).

Vrchní zemský soud (OLG) v Jeně rozhodnutím ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 2 U 268/02, překvapil německou praxi i doktrínu svým odmítavým postojem k reklamě, která při označení nabídky konkurence použila slovo „nevěra“.

Diskuse o (ne)dobrovolném využití podobizen politiků a jiných prominentů v reklamě obohatil v loňském roce docela zajímavý případ posuzovaný Vrchním zemským soudem v Drážďanech.

Koncem minulého roku rozhodoval německý Bundesgerichtshof (ve věci I ZR 104/17) o tom, zda mohou muzea zakázat svým návštěvníkům fotografování. Spor byl veden mezi Reiss-Engelhornovým muzeem v Mannheimu a Wikipedia Fondaution (a její německou dcerou).  Jeden z návštěvníků nerespektoval piktogramy ani cedulky zapovídající pořizování fotografií a záznámů a fotografie, které v rozporu s těmito zákazy pořídil, publikoval pro širokou veřejnost na Wikimedia Commons.

Pamatujete na zpětné projektory? "Meotar" jsme jim říkali, což je mimochodem hezká ukázka už téměř zdruhovělého individuálního firemního označení kdysi dominantního výrobce. Zpětné projektory fungovaly analogově: přednášející položil na skleněnou plochu průsvitku a projektor ji pak promítal na stěnu. Na konferencích jsem se těšil (Freude) na tuto scénku. 

Zemský soud v Berlíně v květnu tohoto roku vydal rozsudek, ve kterém se zabýval skrytou reklamou v rámci sociální sítě Instagram. Blogerce Vreni Frost svým rozsudkem ze dne 24. května 2018, sp. zn. 52 O 101/18 soud uložil povinnost zdržet se prezentace komerčních sdělení bez jasného označení jejich komerčního charakteru. Vreni Frost, která má na Instagramu 50 tis. sledujících, navrhovatel (spolek Verband Sozialer Wettbewerb) vytýkal, že ve svých příspěvcích používá linky odkazující na internetovou nabídku výrobců. To je podle spolku skrytou reklamou (Schleichwerbung), neboť není jasně oddělen obsah redakční od obsahu komerčního. Verena Frost se bránila tím, že za odkazy na stránky výrobců neobdržela žádnou odměnu a jednotlivé posty tak nemají obchodní charakter.