Mohla to být hezká soudnička, ale nebude.

Včera na semináři pro doktorandy o psaní právních textů jsem si s nostalgií vzpomněl na jeden kuriozní případ, který před asi čtvrtstoletím řešil Krajský soud v Brně.

Každý podzim v předmětu Právo cenných papírů hrajeme takovou zvláštní hru. Studentm ji avizuju jako Kurz perverzní směnečné tvořivosti.

Také máte někdy ráno pocit, že se váš jazyk na rozdíl od zbytku těla ještě neprobudil? Přednášky začínající v osm ráno (a upřímně i ty pozdější) u mě někdy provází „efekt Sirdalud“. 

Propaganda či reklama ovlivňuje naše vědomí bez ohledu na kvalitu zdroje. Tvrzení státní mašinerie či marketingu začneme postupně akceptovat bez ohledu na to, že jsme vůči nim byli na začátku rezistentní či skeptičtí. Stačí si jen chvilku počkat. Vysvětlení nabízí efekt spáče (sleeper effect).

Koupí loterijního losu si pořizujeme (obvykle dosti mizivou) šanci na výhru. Pravděpodobnost většího úspěchu je standardně zanedbatelná a neodůvodní oblíbenost loterií (která navíc stoupá v dobách krizí a nejistot, kdy lidem chybí peníze).

Znám ženu, která v rámci psychoterapie navázala sexuální kontakt se svým terapeutem, uznávaným brněnským psychologem, a svou zkušenost popisovala slovy o jedinečné propastné extázi, kterou nikdy předtím ani potom nezažila. Trvalo jí deset let, než se z ní vyhrabala.

Interakci s jinými autory lze vést různými způsoby. Jeden z těch méně hodnotných  si pro sebe označuju jako „plzeňský dloubák“. Setkal jsem se s ním v publikacích kolegů z plzeňské právnické fakulty.

Stává se, že jsme adresátem naléhavé prosby či žádosti, které nemůžeme vyhovět. Někdo po nás zoufale žádá něco, co není v našich silách, jde mimo naši kompetenci anebo úplně překračuje hranice možného. Autor prosby to často ví či alespoň tuší...

Všichni autoři mají jedno společné. Neměli, a pokud měli, tak úspěšně překonali, autorský blok. Každý z tvůrců někdy prošel stadiem blokády spojeným s pocitem tísnivého rozladění. Jako kdyby na klávesnici leželo neviditelné sklo.

Identita autorů i recenzentů je v Časopise pro právní vědu a praxi zahalena dočasným tajemstvím. Po dobu recenzního řízení ji znají pouze dva lidé a ani jeden z nich není šéfredaktor. Anonymitu autorů v naší redakci obvykle udržíme, pravda někdy za cenu komických situací, které ovšem potvrzují funkčnost systému, a navíc, jejich popisem můžeme bavit publikum, třeba na konferencích nebo vánočních besídkách.