Kritizovat starší soudní rozhodnutí je ošemetné. Kritika, jakkoliv oprávněná, zbytečně dělá reklamu chybnému konceptu. Navíc nepřímo cílí na penzionované soudce, kteří už nemají vliv na rozhodovací praxi (pokud si jej tedy nevyhádají v pozici asistenta 70+). V soutěžním právu se bohužel zesiluje efekt „mrtvé ruky“, která má tu drzost z hrobu šátrat na živé.

Od ledna 2023 byla do českého spotřebitelského práva zavedena nová informační povinnost týkající se slev, resp. jejich prezentace spotřebitelům. Dle § 12a zákona na ochranu spotřebitele musí informace o slevě z ceny výrobku (pokud nejde o výrobky podléhající rychlé zkáze či výrobky s krátkou dobrou spotřeby) obsahovat řadu údajů.

Zákon o ochraně spotřebitele^[1] na dvou místech zmiňuje kodexy chování; v obou případech tak činí v kontextu klamavých nekalých obchodních praktik. V  § 5 odst. 3 stanoví, že se obchodní praktika považuje (za splnění dalších podmínek) za klamavou, pokud zahrnuje „nedodržení jednoznačného závazku obsaženého v kodexu chování, k jehož dodržování se prodávající prokazatelně zavázal“. Podle Přílohy I zákona je dále obchodní praktika vždy klamavá v případě, že prodávající „prohlašuje, že se zavázal dodržovat určitá pravidla chování (kodex chování) nebo že tato pravidla chování byla schválena určitým subjektem, ačkoli tomu tak není“. Ve svém příspěvku se pokusím vymezit, na jaké „kodexy“ citované zákazy dopadají.

Příspěvek se zaměřuje na reklamu, jejímž adresátem jsou děti, a to v kontextu právní úpravy nekalých obchodních praktik. Směrnice o nekalých obchodních praktikách z roku 2005 předpokládá zákaz přímého nabádání dětí ke koupi produktu či k přesvědčování dospělých. Autor analyzuje zákaz přímého nabádání dětí (k vlastními nákupu či nátlaku na dospělé). S využitím zahraniční judikatury se pokouší o odpovědi na základní otázky regulace: Kdy je reklama zaměřena na děti? Jaké jsou podmínky jejího zákazu? Kdo je dítětem ve smyslu směrnice o nekalých obchodních praktikách? Jaký je rozdíl mezi přímým a nepřímým nabádáním?

Průběžně doplňovaný seznam YouTube kanálů s právní problematikou v německém jazyce. Ty velmi doporučené jsou označeny ♥. Čerstvě doplněné zdroje jsou barevně vyznačeny.

Děkuji všem za tipy na doplnění!

Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání CP nelze bez této listiny uplatnit ani převést. Stručná definice není českým vynálezem, a není ani nějakým novým převratným řešením. Důvodová zpráva férově přiznává inspiraci Švýcarskem. Z § 514 lze  dovodit tyto znaky cenného papíru: - 1) Listina,- 2) v níž je „zaneseno“ (zvěcněno)- 3) soukromé majetkové právo tak, že 4) toto právo již nelze bez listiny uplatnit/převést.

Studenti se někdy na semináři (už teď se mi stýská) rozjedou tak, že pokládají dotazy ztřeštěné, nepravděpodobné a navýsost „nepraktické“. To je v pořádku, seminář takové koření vždy oživí. Navíc bývá dobré své závěry testovat na méně komfortních hraničních případech.

In the Central European countries, a surety for a bill of exchange has been a frequent and - of course, only for creditors - attractive instrument of securing the relationship relating to bills of exchange. In the past, people did not make use of this instrument so frequently as nowadays, using more often the surety effects of other declarations on bills of exchange. Paradoxically, they did so because of the features for which surety is so attractive nowadays.

Mezi nezpochybňovaná dogmata směnečného práva patří striktně objektivní postup při výkladu (textu) směnky. Obsah směnečného závazku se odvozuje od textu zachyceného na listině a okolnosti, které leží mimo ni, v zásadě nehrají či nemají hrát roli. Zjednodušeně viděno tedy platí, že co není ve směnce, není z  pohledu čistě směnečných práv na světě: quod non est in cambio non est in mundo. Rozhoduje proto typický a obvyklý smysl směnečného prohlášení, nikoliv záměry a cíle účastníků nebo jejich ujednané „privátní kódy“.

Reklama na pohřební služby obvykle vzbudí naši pozornost. Dotýká se jednoho z největších tabu v moderní společnosti. Zvláště to platí u těch reklamních sdělení, které téma smrti spojují s humorem. Dle osobního naladění někdo tuto kombinaci bere jako vtipnou připomínku vlastní smrtelnosti, jiný ji bude kritizovat jako morbidní představení a někdo ji bude vidět jako nevědomý pokus vyhnout se citlivému tématu distrakcí vtípku. Kolik vtipu reklama (a někdy také regulatorní orgán) snese, je v prvé řadě otázkou pro marketingové znalce. Za určitých podmínek může síla obsahu zastřít poselství či účel reklamy (informace o zboží či službě, vštípění značky), podobně jako je tomu třeba u reklamy s příliš exponovanou erotikou (vampire effect).