Návštěva Lurd je dnes běžnou věcí a zdaleka není takovým výkonem, jakým byla v 80. letech minulého století, což platí zvláště pro člověka na sklonku života.
Stařence Františce (obecné označení, nešlo o nikoho z rodiny) myslím už táhlo na osmdesát let, když se jí splnil životní sen: vidět Lurdy.
Dostala výjezdní doložku a vyrazila na cestu do slavného poutního místa, o kterém do té doby jen slýchala. Bez znalosti jazyků, bez mapy, (téměř) bez peněz a (zcela jistě) bez jakýchkoliv zkušeností s cestováním, vybavena svou vírou a lístečkem, na kterém stálo LURDY.
Nevíme, kdo všechno jí pomohl a postaral se o ni, zajel si kvůli ní autem desítky kilometrů navíc, koupil jí lístek dojat tím ušmoulaným lístečkem s nápisem poutního místa, poskytnul jídlo a přístřeší a pak předal dál do jiné křesťanské rodiny jako živý štafetový kolík zabalený v tom podivném starobylém úboru starších žen z Východu (který až ve vzdálené budoucnosti oddělené pádem Železné opony zprofanují podobně oblečené rumunské žebračky se zfetovaným děckem v náručí).
Nevíme, kolikrát seděla u večeře s hostiteli, kteří marně hledali v domácnosti slovník aspoň nějakého slovanského jazyka. Netušíme ani, kolikrát si u klášterní večeře tiše špitala s tou jedinou českou řádovou sestrou, ke které ji posadili.
Myslím, že k úspěchu jí paradoxně pomohlo také to, že neovládala žádný cizí jazyk a komunikovala zejména prostřednictvím symbolů. Když jsem byl na gymnáziu, povolali mě jednou, ať přijdu tlumočit, protože dojeli Němci a my sa s nima nemožeme domluvit. Když jsem dorazil, válely se na zemi papíry s nákresy a malůvkami, jak se skupina snažila dorozumět. Lidé z Radebeulu se zrovna živě dohadovali, co se jim ti lidé z Poddvorova svou pantomimou snaží říct. Všichni si rozjařeně věnovali plnou pozornost. S mým příchodem (a to si neberu osobně) ovšem celá komunikace skončila. Najednou jen tiše seděli naproti sobě, hostitelé a jejich hosté, a jakoby si už neměli, co říct. Přetlumočil jsem upocenou otázku, kolik u vás v hospodě stójí pivo? Pak ještě doplňující dotaz, Joži, a to myslá desítku nebo dvanáctku? - Dvanáctku, chlapi. A pak už bylo jen trapné ticho a mně došlo, že znalost jazyka s úspěchem v komunikaci vůbec nemusí souviset… a potichu jsem se vytratil.
Cesta stařenky Františky nevyžadovala žádnou jazykovou kompetenci. Do Lurd a zpět jakoby plynula podle scénáře k nějakému skvělému road movie. Hlavní role netradiční cestovatelky se ujala s plnou důvěrou v režiséra.
A také nám z té exotické destinace něco přivezla. Vodu.
Františka byla pro nás něco jako Marco Polo (zrovna o něm v televizi běžel seriál), navíc velkorysý Marco Polo, protože obcházela dědinou a tú léčivú vodu z Lurd velkoryse rozlévala po decilitrech. Když se to ale dělo už druhý týden a vody pořád neubývalo, objevilo se ošklivé podezření: Františka tú vodu z Lurd ředí. A s každou další darovanou kapkou to podezření z homeopatie sílilo.
Stařenčinu léčitelskou misi nakonec zastavil, a to dosti neomaleně, můj děda. Neznaboh (který ale - jak už to tak chodí - měl na pohřbu biskupa a dva faráře), na nabídku léčivé vody, která by mohla uzdravit jeho nemocnou hnijící nohu, reagoval jednou ze svých pověstných hlášek, jimiž tak rád uváděl do rozpaků své okolí: Ná Fanko a tos tam v tých Lurdách byla fekálním vozem, či co?
Víš, řekl mi pak k Františce jiný můj stařeček, komentuje její překvapivý cestovatelský výkon, ona sa prostě řídila tým naším, „když si blbý, drž sa lidí".
Je to divné, ale vždycky, když jsem někde na velkém letišti a nevím, kde je východ, vybaví se mi ta hláška, si blbý, drž sa radši lidí. A vždycky (opravdu vždycky, ještě nebyla výjimka) v duchu uvidím čilou stařenku, která z lásky nese v tašce butélku vody pro celou dědinu a třepe si to s náma k východu unášena dojemnou důvěrou, že lidé kolem ní přece nejsou žádní lumíci s kuframa a určitě ví, kam jdou.
Funguje to vcelku dobře. Na letišti.
----
Image by 2331323 from Pixabay
Thank you for rating this article.