Holomkova sviňa duchnu

Každá komunita (třeba malá slovácká dědina) tvoří privátní kódy, jimž rozumí pouze její členové. Od dětství mě fascinovala věta „spravil to, jako Holomkova sviňa duchnu“, kterou stařeček (a po něm i táta) používal v situacích, kdy se někomu něco opravdu hodně nepovedlo (třeba když jsem do řádku ryzlinku omylem vysázel třicet sazeniček cabernetu, což jsme zjistili až za rok). Hodnocení, „spravils to jak Holomkova sviňa duchnu“, má původ v legendárním (přitom dějově poměrně prostém) příběhu pana Holomka a jeho prasete.

Jednoho studeného zimního večera se pan Holomek vrátil z hospody podroušený více než obvykle. Když šel kolem chléva, ve kterém podřimovalo prase, přišla mu v opileckém pomatení děsivá myšlenka: v takovej strašnej zimě to prase zmrzne. Představa byla tak neodbytná, že pan Holomek vzal velkou peřinu (duchnu) plnou husího peří a prase jí přikryl. Spokojen sám se sebou šel spát. Ráno našla paní Holomková prase, jak nadšeně chrochtá v hromadě špinavého peří z pečlivě rozcupované peřiny.

Ve Starém Poddvorově se proto namísto stručného slováckého „tos pos.als“ užívá někdy delší slovní klasifikace: spravils to, jak Holomkova sviňa duchnu. Připomíná se tím jednání tak absurdně a trapně nerozumné, že vytvořilo meme (u kterého si my zasvěcení okamžitě v duchu vybavíme opeřené prase, jak čučí z chléva). Jako ducha vyvoláváme ten groteskní příběh do našeho světa i po letech. A funguje to pořád - i když pan Holomek (stejně jako můj stařeček a můj táta) tady už nejsou…