V seriálu Červený trpaslík je epizoda s názvem Zpátky do reality. Posádka kosmické lodi upadne do kolektivní halucinace působením toxinu obří olihně beznaděje. Její jed vyvolá u hrdinů přesvědčení, že čtyři roky (ve skutečnosti to byly čtyři minuty) prožili ve virtuální realitě videohry, a teď se vrací do svých skutečných životů, které jsou úplně jiné – mnohem horší.
Obsluha jim blahosklonně vysvětluje, jak bídně ve hře vedli. Vyjmenovává, co všechno minuli a vysmívá se jejich neschopnosti vnímat nápovědu a skryté ukazatele. Lister a spol. jsou přesvědčeni, že na klíčových „křižovatkách“ odbočili vždy špatně.
Nakonec vše dobře dopadne. Koneckonců je to seriál, který své hrdiny potřebuje živé a zdravé pro další díl.
Bezútěšnost posádky ale vede k otázce: odhalili jsme všechny ukazatele a pochopili nápovědy na svých životních křižovatkách?
Mých (pracovních) křižovatek nebylo mnoho. Na právnickou fakultu jsem nastoupil hned po studijním pobytu v Německu. Katedra obchodního práva právě hledala někoho, kdo by vedl výuku práva cenných papírů namísto odcházející externistky. Byl jsem zrovna po ruce. Měl jsem štěstí, má volba se potkala s katedrovou.
O stejné asistentské místo stál i vynikající student z nižšího ročníku – skvělý právník s elegantním vystupováním, který však v době výběrového řízení ještě neměl v ruce diplom. Tak trochu jsem mu to asistenství „vyfoukl“. Byl zklamaný, studijní výsledky i publikace už během studia ho předurčovaly pro skvělou akademickou dráhu. Na tuto křižovatku ale přijel o chvíli později než já.
Na jiných křižovatkách jsem ale takové štěstí neměl. Po střední škole jsem si podal přihlášku na dvě fakulty: filozofickou a právnickou. Zajímala mě hlavně literatura, nechtěl jsem „koukat do zákonů" (což je asi běžná laická představa toho, co dělá právník). Chtěl jsem studovat germanistiku a právo (ač rodinná „předvolba") bylo až druhé v pořadí.
Na filozofickou fakultu jsem se ale dostavil s mírným zpožděním – nevelkým, asi dvouminutovým. Trpěl jsem tehdy úzkostmi. Být to dnes, dostal bych nějakou lehčí medikaci, jako tolik mých současných studentů. Představa, že teď vstoupím do sálu plného cizích pohledů a budu muset čelit důsledkům svého selhání a autoritě dozoru, mi sevřela hrudník.
V té době jsem měl problém i s běžným nákupem v knihkupectví. Knihy mi za drobnou provizi kupoval kamarád. Já čekal venku a přes výklad pozoroval, jak neohroženě čelí „nepřátelské“ prodavačce, která řve a vztekle po něm hází… Ne, moment. Nic nehází. Ona ani neřve, dokonce se usmívá a podává mu ty básně Ivana Blatného.
Ve dveřích filozofické fakulty jsem ty přijímací zkoušky vzdal předem. Otočil jsem se... a ucítil chapadla olihně beznaděje.
Nežité části našich životů se nám tu a tam připomenou v podivně nepatřičném detailu, mihotavém záblesku z cest, na které jsme nikdy nevyrazili.
Světy vytvořené a světy, které jsme ztratili svými volbami, se na chvilku protnou. Výsledkem bývají synchronicity a nejasný pocit ztráty... jako kdybycom právě dozpívali ukolebávku pro své nikdy nenarozené děti. Něco se odehraje v nás. Není to vnější drama jako ve filmu Všechno, všude, najednou, kde šlo o existenci celého multivesmíru!
Kamarád, co pro mě kupoval knihy, se o pár let později stal spolumajitelem knihkupectví. Paní za pultem své úsměvy věnovala budoucímu obchodnímu partnerovi.
Kotásek se na tu filozofickou fakultu nakonec dostal, můžete si to ověřit v informačním systému univerzity. Není Josef, ale Miroslav a učí předměty, které by mě samotného zajímaly – třeba Jak myslet a psát o literatuře či Tělesnost a paměť: myšlení o (ne)viditelnosti a tichu. Píše o Blatném! Také má konferenční přednášky s podivnými názvy jako třeba Now-and-Here the Time-Life is Recorded/Played Back anebo Kafka, Kotásek a Kožmín koukají do zákona. Vejde Derrida. Dokonalé.
A ten brilantní student, kterého jsem předběhl ve výběrovém řízení na právnickou fakultu, se jmenoval Dan Křetínský. Kde jen mohl Dan být, kdyby to místo asistenta tehdy dostal on? Co všechno mohl dokázat?
A co by udělal jako vyučující, kdyby se jím vyvolaný studující před očima všech propadal do beznaděje úzkosti a studu, zadrhával se a špatně dýchal, jako kdysi já?
Nechápu, proč má film Všechno, všude, najednou na ČSFD nižší hodnocení. Přitom má tak účinný protijed proti beznaději, jasný ukazatel pro všechny naše světy, žité i nežité:
Of all the places I could be, I just want to be here with you.
______________
Obrázek od Hello Cdd20 z Pixabay
Thank you for rating this article.