Když jsem asi před půl rokem psal zde o tom, s jakou zvrácenou lehkostí jsme jako právníci (byli) schopni odůvodnit kruté a nemilosrdné závěry - třeba useknutí ruky, bylo to něco jako objednávka na pomalu fungujícím (nicméně spolehlivém) e-shopu. A zasilka dorazila. Přes Researchgate (něco jako FB pro více či méně vědecké publikace) mi teď přišla žádost o recenzi článku kolegy z jedné daleké a mně neznámé univerzity.

Kolegu patrně nalákaly mé publikace o výkladu právního jednání, naznal, že jsem ten pravý – a zaslal mi k hodnocení svůj příspěvek věnovaný … vlastně také interpretaci.

Týká se opravdu sporu o to, zda má být zloděj v dané zemi potrestán useknutím ruky.

Podle abstraktu panuje v odborné komunitě dané země neshoda. Spor je veden o výklad několika pojmů zmiňujících useknutí. Zatímco někteří trvají na doslovném výkladu, tj. na fyzickém oddělení končetiny, objevují se „softies“, kteří useknutí vnímají toliko jako metaforu, metaforu vězení ve smyslu „dočasně oddělit ruku od světa“.

Hned se mi vybavil ne tak úplně starodávný případ jednoho obléhaného města, jehož obyvatelé byli vůdcem dobyvatelů ujištěni, že pokud mu vydají klíče od městských bran dobrovolně, neprolije jedinou kapku krve. To se také stalo: dobyvatel po obsazení města nechal všechny jeho obyvatele, včetně nejmenších dětí, upálit.

Určitě se tehdy ozvali nějací fňukající softies, kterým prostě není nikdy nic dost dobré – a argumentovali tím, že slib bylo třeba chápat jako obecný příslib ušetření lidských životů, a že se teda na ty rošty neměl nikdo uvazovat. Slib byl v čistě fyzickém projevu dodržen, tak jakýpak copak.

Ach, ty naše věčné právnické půtky, to naše terminologické pošťuchováníčko, že? Takový luxus a pohodička, dokud je vedeme v našem Hobitíně nad významem pojmu „penále“ ve smlouvě o dílo nebo když řešíme "fatální" otázku, zda si místo smlouvou zakázaných oken může soused zabudovat do zdi neprůhledné skleněné tvárnice…

Říkám si, kde v těch mužích diskutujících nad tím, jak bez možnosti vzájemného odpuštění (ta ruka už fakt nedoroste) zmrzačit blízkého, ztratilo milosrdenství? A kde se bere ta jistota?

Ta jistota, že v daleké předaleké budoucnosti nikdy nebudou obětí justičního omylu, že nikdy nebudou muset krást chleba pro své k smrti vyhladovělé děti, nebo že nikdy nebudou těšit jejich pláč ve sklepení domu dobývaného města?