Každý autor má své vlastní tempo psaní. Někdo sází řádky s udivující strojovou rychlostí, jiný ze sebe páčí každé slovo, jako kdyby byl neschopným vyšetřovatelem, jenž vyslýchá sám sebe. Další obě rychlosti dovedně kombinuje: text nejprve vychrlí jako sopečný materiál a až po zchladnutí jej trpělivě opracovává do finálního tvaru.
Rychlost psaní není vždy věcí volby. Dokončení textu notně urychlí třeba termín redakční uzávěrky, blížící se konec grantového projektu, studia či lhůty stanovené pro habilitaci.
Na inspiraci termínem není nic špatného. Někdo bez časového tlaku nenapíše nic a tak si jej dokonce vytvoří uměle. Přinucen okolnostmi našel Ray Bradbury (BRADBURY, R. Zen a uměni psát. Pragma, 1998, s. 83) možný způsob, jak se vybičovat k chrlení znaků umělými mikrotermíny – v místnosti pro psaní na stroji v suterénu knihovny Kalifornské univerzity v Los Angeles: „Tam stálo ve vyrovnaných řadách asi dvacet nebo víc starých remingtonek a underwoodů, které se pronajímaly za niklák na půl hodiny. Vhodili jste svůj niklák, časoměřič tikal jako blázen a vy jste zuřivě psali, abyste byli hotovi dřív, než půlhodina uplyne. Tak jsem byl nadvakrát vyháněn. Dětmi z domova a časoměřičem psacího stroje, který mě nutil k maniakálnímu písařskému výkonu.“
Bradbury psal povětšinou neodborné texty. U odborného textu oceníme, že nevzniknul během několika hodin či dnů. Věta „psal jsem ten článek více než půl roku“ není v odborné komunitě vnímána jako sebekritika, naopak. Pomalost sei obvykle spojujeme s hloubkou a poctivostí, zatímco rychlost evokuje povrchní a odbytou práci. Po povrchu se totiž pohybujeme bez obtíží, to až hloubka žádá zpomalení.
Želva ti o cestě řekne víc než zajíc, napsal Khalil Gibran.
Proto se nám Goetheho radost z prvního vydání Werthera zdá jako cennější než radost bloggerky z „lajků“ pod fotkou její snídaně v kavárně. Vnitřnímu dávkovači dopaminu je to ovšem zcela jedno.
Potíže s pomalostí vznikají tam, kde jde o pomalost zadlužující – extrémním příkladem může být pomalost kuchaře připravujícího pokrm člověku, který umírá hlady.
Jeden můj kolega a kamarád z fakulty starosvětsky vychází z toho, že než něco napíšeme, máme si napřed přečíst vše, co o věci bylo napsáno. Také má za to, že lidé by měli více číst, než psát. Hodně proto čte. Má syna. Když v první třídě učitelka zjišťovala zaměstnání rodičů, jeho syn nebyl schopen vysvětlit, co že tatínek vlastně dělá. Ty obtíže byly dobře vidět na Noci Andersena v naší fakultní knihovně. Děti měly namalovat tatínka/maminku v práci; výsledkem byly variace na jedno opakující se nudné téma – osoba sedící u počítače.
Na naléhání učitelky, která to nevzdávala, kolegův syn popsal, co táta dělá: celý den sedí doma a čte si. Učitelka si pozorně vyslechla popis poctivě pomalého akademického pracovníka, viděného očima bezradného dítěte. Pak smutně pokývala hlavou a do kolonky „zaměstnání“ u otce napsala: NEZAMĚSTNANÝ.
Děti takto „nezaměstnaných“ se pak těžko dostávají od počítačů a virtuálního světa. Hledají své otce na správném místě – tam, kde je ztratili.
----
Tento příspěve je aktualizovanou a lehce upravenou verzé úvodníku Časopisu pro právní vědu a praxi: KOTÁSEK, Josef. Editorial. Časopis pro právní vědu a praxi. [Online]. 2019, č. 2, s. 167–168. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/12296
Thank you for rating this article.