Na Facebooku jeden vedoucí dětského tábora popisoval zvláštní hru, kterou s dětmi hraje na letních táborech. Podstata hry je jednoduchá: na stezce jsou s odstupy umístěny černé pytle, které obsahují červené a zelené kuličky. Děti vyběhnou a z prvního pytle poslepu vytáhnou kuličku. Pokud je zelená, běží k dalšímu pytli. S červenou se musí vrátit zpátky na start. Nikdo přitom nekontroluje, co děti vytáhly.

„Vtip“ podle vedoucího spočívá v tom, že v posledním pytli jsou všechny kuličky červené. Děti tak nemají šanci... „Hrajeme to hlavně pro to, abychom poznali které dítě nám je ochotno lhát, jen aby bylo první“, sděluje vedoucí. Ve skupinách, kde se lhář neukáže, prý hra končí poměrně rychle; už u třetího kola se začne objevovat remcání a výtky směrem k organizátorům, že tam „ta zelená“ není. Vedoucí ale stále dokola opakuje, že je všechno v pořádku a že vše prověřil. Každým dalším neúspěšným kolem je naštvanost dětí větší a větší a počet kverulantů roste. To trvá tak dlouho, až už to někdo nevydrží, vezme ten poslední pytel a vysype ho před nohy vedoucího, aby dokázal, že do cíle nelze dojít.

Zajímavější jsou pak podle vedoucího skupiny s lháři: „Pokud děti vidí někoho, kdo úspěšně prošel, nerozporují férovost a jako blbci jsou schopni běhat hodiny, aniž by si jen minimálně stěžovali; pokud si stěžují, lhář se jim aktivně snaží vysvětlit, že je vše správně, aby nevyšlo najevo, že podváděl. Lháři pak reagují dvěma způsoby, buď chtějí pryč, aby se nemuseli dívat, jak ostatní poctiví běhají a on lhář má pohov. Nebo se snaží znovu zapojit do hry a nenápadně přenést zelené kuličky do posledního pytle, aby všechny vysvobodil“.

Hned pod tím zábavným popisem někdo připsal komentář, že by tu hru použil v rámci přijímacího řízení. Tak pojďme na to, zkusme to: koho byste vzali na právnickou fakultu, když by jediný test byl jen tento „kuličkový“?

Poctivého či naivního, který by tam v důvěře v dospělé běhal do skončení prázdnin? Vnímavého, který první pochopil, že něco nehraje a ze hry dezertoval? Asertivního a prozíravého, který nejen pochopil, ale také vysypal pytel s kuličkami, čímž zachránil ostatní? Nebo toho, kdo podváděl? A koho z těch „podvodníků“? Toho, kdo podváděl, protože jen reagoval na perverzní podvod vedoucích? Nebo toho, kdo podváděl bez této „spravedlivé motivace“, prostě jen tak? Nebo budeme zohledňovat i následné chování – ano, co tak vzít ty, co se špatným svědomím pomáhají ostatním a snaží se to pekelné kolo potají zlomit? Nebo slabošského podvádějícího, který nemá žaludek na to přihlížet utrpení (ale ani vůli k aktivní nápravě či odvahu k přiznání) a bude si třeba tuto lekci pamatovat? Či toho, kdo hru pochopil a přesto s úsměvem běhá s ostatními a nebere nikomu šanci na zážitek z vlastního prozření?

Popravdě, nic takového jsem po přečtení popisu neřešil. Má první reakce na tu hru byla touha. Touha dát takovému vedoucímu jednu do zubů. A byl by to:  klasický Karpmannův transakční trojúhelník (pachatel, oběť, zachránce), který ovšem obvykle plodí trojúhelníky další a další, ve kterých můžeme fungovat do zblbnutí, zhruba podobně jako v naší kuličkové hře. Ze samozvaného zachránce trestajícího domnělého pachatele se může rychle stát sama oběť (například kvůli hněvu dětí, které musely sledovat, jak milovaného vedoucího odváží na zubní pohotovost).

Jako otec bych nechtěl, aby se mé děti zúčastnily takové samoúčelné taškařice k pobavení dospělých. Hra je to pitomá a zbytečná. Pomineme-li tedy perverzní motivace na straně vedoucích, kteří si z bezpečné pozice mohou užít tu introspekci do dětské duše. 

A potom, když nás přejde hněv na vedoucího, nám to možná dojde: uvědomíme si, že ten kuličkový test je vlastně konkurs. Konkurs na nové vedoucí. A reprodukce programu: způsob, jak nějaké své vlastní ponížení z mládí předáme dát. Je pak těžké označit viníka.

A tak jsem přemýšlel, jak by hra dopadla, kdyby v ní byl dítětem bódhisattva. Běhal by soucitně s ostatními a – přestože ví o povaze hry – nechával by „probuzení“ na samotných dětech? Nebo by byl prvním, kdo kuličkami zasype vedoucímu boty?

No, u bódhisattvy člověk nikdy neví, udělá, co mu v danou chvíli přijde. Vyloučit tak nemůžeme ani tu zubní pohotovost, ale ani nějakého Forresta Gumpa, který radostně běhá mezi pytlíky a bude mezi nimi běhat klidně ještě půl hodiny poté, co vedoucí prozradí tajemství hry.

Jedno mám za jisté: bódhisattva se o tom nebude vypisovat na internetu.

 ...

Původní verze příspěvku byla publikována v červnu 2018 v Právo21.

Thank you for rating this article.