Výpisky z knihy MASTERS, Robert Augustus. Duchovní unikání: když nás spiritualita vzdaluje od věcí skutečně důležitých. Přeložila Anežka SOBOTKOVÁ. Praha: Maitrea, 2019.
Pro mě hodně důležitá kniha (a společně se „Setkání s drakem" asi nejoblíbenější od Roberta Masterse). Jde o ten druh knihy, u které si říkám, škoda, že jsem ji nečetl dřív. A přitom je mi úplně jasné, že dřív by mi takový text ani zdaleka nedal to, co dnes.
Udělat z této knížky ruličku a bít ji po hlavě sebe či duchovně unikajícího, samozřejmě lze, nic dobrého to ale nepřinese. Ovšem tomu, kdo má ve vztahu pocit, že namísto (duchovně unikajícího) partnera objímá vzduch, může kniha přinést lecjaké úlevné vysvětlení.
Na mistrovství v duchovním unikání máme obvykle založeno od raného věku – neviditelnou přípravkou mohou být třeba dětské jesle, do kterých jsme byli odloženi po půl roce od narození...
Několik citátů (a třeba i čtenářský tip):
(str. 1) Duchovní unikání (spiritual bypassing), termín zavedený v roce 1984 psychologem Johnem Welwoodem, znamená využívání duchovních praktik a postojů tak, abychom se vyhnuli konfrontaci s vnitřní bolestí, nezhojenými ránami a zanedbanými vývojovými potřebami. Děje se daleko častěji, než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti je tento fenomén tak všudypřítomný, že dokud nejde o zjevný extrém, málokdo si ho všimne.
(str. 12) Na duchovním unikání je záludné to, že nevypadá vždy jako útěk. Představme si například, že se studenti ptají duchovního učitele, jak skloubit duchovní praxi s požadavky intimního vztahu, a on na ně vytáhne pouze všeobjímající odpovědi a všeobecné pravdy, přičemž obratně řeční o světském a božském, podstatě lidského já a tak dále. Takový učitel uniká, i kdyby jeho odpověď byla sebevýřečnější a sebepřesněji formulovaná, protože se, třeba i neúmyslně, vyhýbá přímé konfrontaci s osobní a mezilidskou bolestí svého studenta... a pravděpodobně i se svou vlastní. Ano, dotazující se studenty může takový přehled určitým způsobem obohatit, ale nic dostatečně osobního se od učitele nedozvídají. Není zde účelem vyvarovat se všeobecně platných odpovědí, ale poskytnout takovou, která bere ohled na psychiku studenta a je relevantní i v osobní rovině. V říši duchovního unikání se konceptuální, pojmová spiritualita, ráda převléká za spiritualitu skutečnou. Konceptuální, tedy od pocitů vzdálená spiritualita, může být velmi uklidňující a bezpečná, velmi snadno napodobitelná a lehce po ruce, když si potřebujeme odůvodnit, že jsme, především emočně, dali ruce pryč od náročnějších aspektů života.
(str. 13) Kvůli této neochotě nebo neschopnosti je pro nás velmi náročné, pokud je to vůbec možné, uvidět dítě v druhých a navázat s ním spojení na úrovni srdce. Z tohoto důvodu si od lidí, kteří se starými ránami z dětství aktivně prokousávají a pracují s nimi, máme sklon držet odstup, přestože je taková práce zjevně léčivá a potenciálně scelující. To, nad co by nás duchovní unikání rádo vidělo povznesené, je přesně to, do čeho potřebujeme proniknout, a proniknout hluboko, s minimální možnou dávkou sebeznecitlivování.
(str. 109) Může se nám stát i pravý opak. Místo do odcizení unikneme do splynutí. Když se osobní hranice dostatečně oslabí, tak se v určitém bodě mezi partnery začnou stírat rozdíly. Přes veškerou romantiku to nepředstavuje ani opravdový soulad, ani důvěrnost, ale určitou homogenizaci. Našim vztahům tedy může vévodit odcizení (nezdravé oddělení), nebo splynutí (nezdravé spojení) - dvě strany jedné mince v měně nefunkčních hranic. Případ odcizení vydáváme za nelpění. Případ splynutí vydáváme za souznění, důvěrnost či jednotu.
(str. 110) Když máme emoce rozjitřené vlastními představami a pleteme si splynutí se souzněním a důvěrností, můžeme se ocitnout v pokřivené romanci plné opojného idealismu a uprchlé naděje, zatímco básníme o souladu a pravé lásce. Mnozí z nás vidí, jak jsou takové svazky pošetilé, ale přesto po nich touží a považují je za něco krásného, za neodmyslitelnou součást lásky. Pravdou však je, že s ní nemají nic společného, jsou jen omamným koktejlem erotizovaného idealismu a naděje. Když této představě dodáme duchovní rozměr, bude najednou ještě svůdnější. Bude nás zásobovat znameními, že se „děje, co se dít má“, čímž nás ještě víc zaslepí. Romantická zkušenost však může být i krokem, který nás připraví na autentickou lásku, i kdyby jen tím, že nám obnaží srdce, takže zatoužíme po hlubším a ukotvenějším spojení.
(str. 117) Naše světská kultura už dlouho podporuje rozkol těla a mysli, ve kterém je mysl favoritem. Posedlost tělem je sice velmi rozšířený jev, ale jde v ní o tělo jako předmět, ne jako o nezbytný projev našeho bytí. Chceme z něj dostat co nejvíce uspokojení, nebo ho odhodit, když nás zklame? Ať se k němu chováme jako k věci z jakéhokoli důvodu, jsme oddělení a místo k tělesným zkušenostem, se ukotvujeme k názorům a abstrakcím. Zamyslete se nad tradiční uniformou obchodních jednání. Všudypřítomná - leč veskrze neužitečná - kravata zjevně odděluje hlavu od zbytku jako utažená oprátka. Přerušuje mezi těmito jednotlivými částmi velkou část energetické výměny. Podobné psychoemoční oběšení se ale netýká jen lidí, kteří chodí v obleku. A když vezmeme v úvahu, jak nepoměrně školství protěžuje intelektuální rozvoj, můžeme čekat něco jiného? Když zobrazujeme mimozemšťany, kreslíme jim obří hlavu, zatímco jejich trup a končetiny vypadají spíše jako poznámka pod čarou. Není to náhodou náš kolektivní autoportrét? Nezobrazujeme nevědomky, ale výstižně odcizení, které nacházíme v sobě samých? Pokročilé bytosti si představujeme jako ty s větší mozkovou kapacitou a tělíčkem sloužícím jen k tomu, aby se hlava měla na čem nosit. A není samo duchovní unikání odcizujícím činidlem, které nás odvádí od plné lidskosti a schopnosti žít v těle?
(str. 136) Mnoho lidí se sklonem k duchovní naivitě si skeptický odstup plete s cynismem a důvěru ve svět považuje za vyšší duchovní stav. Nenapadne je proto prověřit takové učitele, jejichž příjmy nebo osobní hodnota závisí čistě na něčí důvěřivosti. Nedostatek rozlišovacích schopností má za následek, že házíme potrhlé i vážné prvky současné spirituality do jednoho pytle. Duchovní naivita si plete lásku se sentimentem, hněv s agresivitou, soucit s litováním, laskavost s milým úsměvem, inteligenci s vypočítavostí, otevřenost s přehnanou tolerancí a přijímání s pasivitou. Ztrácíme se na otevřené pláni bez zdravých hranic a naše „ano“ je vykuchané naší neschopností či neochotou říct pevné „ne“ někomu, komu přiznáváme duchovní autoritu. Když se pak duchoví důvěřivci ze svého omylu proberou, mají naopak sklon prohlásit za šarlatány všechny duchovní učitele, kteří stojí mimo hlavní proud. Přitom ten, kdo s rozšířenými zorničkami přijímá vše, a ten, kdo cynicky zavrhuje cokoliv, co souvisí s New Age, jsou jen dvěma stranami jedné duchovně zaslepené mince.
(str. 138) Škála sektářského chování je široká: Ego se dá chápat jako kult o jedné osobě, mnohé páry fungují jako dvoučlenná sekta a rozličná náboženská a politická hnutí jsou sektami mnoha. Sektářství příliš odděluje: Je to opouzdřené sebou posedlé my, které vidí zbytek lidstva jako poněkud vzdálené oni. I když je o členy postaráno (a někdy dokonce velmi dobře, ačkoliv z pomýlených důvodů), ztrácí tato péče kvůli izolaci od zbytku světa svoji hodnotu. Sekty při nejlepším scénáři ochraňují, co je uvnitř za jejich zdmi. Dříve nebo později ale přestávají být strážci a stávají se strážemi. Odcizení a bolestný pocit odtrženosti a odloučení, které jsou tak často příčinou našeho členství ve skupinách, je potřeba řešit. Jinak velmi snadno podlehneme tahu ze strany nejrůznějších rodičovských či „vševědoucích“ organizací a hnutí.
(str. 176) Tělo vysílá jemné náznaky, a když je budeme ignorovat, mohou se objevit daleko jasnější a dramatičtější signály v podobě bolesti a nepříjemných pocitů (...) Jako rytířův kůň, kterému stačí jen lehce naznačit, aby porozuměl, musíme zachytit řeč svého těla, dokud jen šeptá, a musíme ji věnovat plnou, netříštěnou pozornost. (...) Začneme si uvědomovat, a nejen rozumově, že tělo je viditelnou součástí mysli a mysl je neviditelnou součástí těla. Pak se doslova dotýkáme vrozené celosti bytí. Tento kontakt je základem a půdou pro léčení. Odtud tedy nutnost zapojit ho do psychoterapie.
Výpisky z knihy: MASTERS, Robert Augustus. Duchovní unikání: když nás spiritualita vzdaluje od věcí skutečně důležitých. Přeložila Anežka SOBOTKOVÁ. Praha: Maitrea, 2019. ISBN 978-80-7500-423-9.
Thank you for rating this article.