NENNIE, A. Když ty nejsi ty: jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity

Výpisky z knihy (a zároveň čtenářský tip na skvělou a jednoduše napsanou knížku): NENNIE, Anita. Když ty nejsi ty: jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity. Přeložila Milena NOVÁKOVÁ. Praha: Portál, 2020:

(str. 26) Přenášíme bolestivé zkušenosti svých nevědomých nenaplněných dětských potřeb na druhého, takže toho druhého vidíme jako chybující rodičovskou postavu včetně osobních vlastností a chování, které k danému rodiči patří, aniž si to sami uvědomujeme.

(str. 45) Hamakers (2008) to pěkně shrnuje: „Projekce mění svět v neznámou tvář nás samých.“ Naše projekce probíhají neustále, 24 hodin denně a sedm dní v týdnu, ve dne i v noci, vždycky.

(str. 47) Projikovaný obraz zajišťuje, že dané osoby se pro nás stanou určitým způsobem známé, že je můžeme někam zařadit, což nám dává pocit – iluzi – kontroly nad naším životem. Tato potřeba kontroly se velmi dobře hodí k bolestivým zkušenostem za oponou, které, jak už víme, všechny pocházejí ze zcela závislého, bezmocného a nepředvídatelného dětského života.

(str. 51) Později se naše dětská touha projikovaná na vnější svět často bude obracet na osoby, které mají vnějškové znaky našich rodičů, zatímco současně vykazují vlastnosti, jež jsme u nich zvlášť postrádali. V tomto případě to bude například někdo, kdo chce být neustále s námi. Později nás to bude zatěžovat, ale zpočátku to vypadá, jako bychom konečně našli, co jsme hledali. Trefa!

(str. 53) … strach z nedovoleného chování (jež v dětství stojí v cestě k přežití) (….) vytěsníme do nevědomí a chování s ním spojené přisoudíme ostatním. Nazval to projekci – jedním ze způsobů, jakým se duše může bránit proti nežádoucím vlivům z nevědomí.

(str. 81) Možná to vypadá, že i rozpoznání toho, co na nás projikují ostatní, je způsob, jak své utrpení připsat okolí, ale tak to není – tím, že se osvobodíme od potíží druhých lidí, se dostaneme blíže k sobě samým. Navíc nás to rovněž donutí pozastavit se nad vlastními nevědomými pocity za oponou, které zase my přesouváme na druhé. Jak už jsme viděli, můžeme se sami od sebe nanejvýš pozastavit nad tím, že to děláme, ale ne nad tím, jak to děláme. Okolí nás to bude muset naučit tak, že nám to poví, popřípadě se na základě upřímného zájmu zeptáme, do jaké role mají lidé pocit, že je tlačíme.

(str. 90) Ve svém normálním každodenním životě se neustále nacházíme v přenosových situacích (…) … Vedle toho se na rozdíl od profesionální oblasti zabýváme neustále svými osobními vztahy. Neorazítkujeme je obvykle jako vztahy, které se vyznačují bezmocí a závislostí. Přesto se i osobní vztahy odehrávají v intimní atmosféře nabité emoční závislostí. A proto od druhých očekáváme chování, které na napojí na naše (nevědomé) potřeby, a sami reagujeme na (nevědomá) očekávání druhých.

(str. 129)  Jiná forma strachu z citové vazby je, že ve vztahu chybí opravdová intimita. Je zde tedy vztah nebo manželství, ale žádné opravdové pouto. Partner se strachem z citové vazby se bude blízkému kontaktu vyhýbat a žít tak, aby měl co nejvíc pocit, že je bez ohledu na vztah přece jenom svobodný. Pro partnera je někdo takový neuchopitelný a nedá se na něj opravdu spolehnout. Viděno z hlediska přenosu je zde za oponou dítě, které se tolikrát bolestivě zaleklo razantních odmítnutí ze strany okolí, že už se neodvažuje otevřít možnému odevzdání jiném člověku. (…) Takové dítě bude případné zájemce tlačit do role někoho, kdo (nadarmo) doufá v něco, co nikdy nemůže získat, protože NENÍ DOST DOBRÝ.

(str. 132) Lidé se syndromem vyhoření vyhoří tím, že si na sebe naloží příliš mnoho, protože jsou od malička zvyklí dělat to, čím jsou pověřeni. Nezřídka se to týká lidí, kteří nemohli projít pubertou, protože na to nebylo okolí dostatečně bezpečné (…). Lidé se syndromem vyhoření si často nechají vnutit roli, v níž musejí vykonávat neustále narůstající úkoly, jejichž plnění se od nich očekává, protože by nastala katastrofa, kdyby dokončeny nebyly. (…) Viděno z hlediska přenosu je zde za oponou dítě, jež je k smrti vystrašené, že se jeho selháním úplně všechno zhroutí. Takové dítě bude ostatní tlačit do role někoho, kdo se stále větším potěšením klade vzrůstající nároky, protože chce vědět, KDE JE HRANICE.

(str. 140) U sexuálního zneužívání způsobuje vedle strachu především stud, že ze sebe oběti často nemohou dostat jediné slovo, a dokonce ani blízké osobě nic neřeknou. Právě stud způsobuje neschopnost v tomto případě připustit, že jsme oběť. Tento stud pociťujeme, jako by byl náš, ale není. Ve skutečnosti se jedná o stud pachatele, která on sám nechce cítit. Dávno předtím vykázal své pocity studu za oponu. (…) Viděno z hlediska přenosu je zde za oponou osamělé dítě, jež se hluboce stydí za své ostudné puzení a k smrti se bojí, že druzí odhalí jeho hanebnost. Takové dítě vnucuje oběti roli někoho, kdo má pocit, že je mu bezmocně vydán napospas, a nesmírně se stydí za vnucenou utajenou špínu. Takové dítě tlačí své přímé i nepřímé oběti do role lidí, kteří zuřivě chtějí zničit opovrženíhodného pachatele.

(str. 144) Proto bylo a je nutné si o protipřenosu promluvit takovým způsobem, že ten, kdo pomoc poskytuje, vždy sám nese zodpovědnost za protipřenosové pocity. Terapeut nemůže udělat nic jiného, než se o tyto bolestivé pocity ohleduplným způsobem s pacientem podělit, aby pacient zcela svobodně dostal příležitost rozpoznat v nich svou vlastní bolest. Takové uvědomění je pak většinou vede k důležitému průlomu v terapii.

(str. 152) Když si uvědomíte protipřenos, v němž se nacházíte, je tedy velmi důležité, abyste za něj v prvé řadě hledali zodpovědnost u sebe. Již samotné uvědomění může způsobit, že se vám ohromně uleví, protože teď chápete, co přesně se děje, a máte možnost sami změnit chování spojené s rolemi mezi vámi a tím druhým. Na tango jsou zapotřebí dva, jak víme, a kdybyste přestali hrát přidělenou roli, hra skončí.

(str. 167) …přenos se často objevuje v závislostních, nerovných vztazích (lékaři, advokáti, pomáhající profese atd.), protože v nich snadno může být ve hře aspekt vztahu rodiče a dítěte. Vlastně se to ale může odehrávat všude a je rozumné mít to vždy na paměti, jakmile se vás někdo svými slovy pocitově dotkne. Chci tady ještě jednou zdůraznit – nepodceňujte to! Bude se na to vás vrhat ze všech stran! Jak to jednou znáte, uvidíte to na mnoha místech. (…) Jakmile se mluví o akci a (citové) reakci, dost možná se hovoří o přenosu a protipřenosu.

Z knihy NENNIE, Anita. Když ty nejsi ty: jak a proč přenášíme na druhé svoje pocity. Přeložil Milena NOVÁKOVÁ. Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1568-4.