(str. 15) O dětech se říká, že jsou raději, když dostanou vyhubováno, než když si jich rodič nevšímá. Totéž platí i o dospělých, kteří se raději pohádají a křičí na sebe, než by se cítili opomíjeni. Rodiny, v nichž dochází k časté a nenucené výměně pozitivních znaků uznání, bývají vzácností. Člověk zpravidla cítí ostych a absurdní rozpaky, když má druhým povědět, že je má rád a že jsou v jeho očích úžasní. Kritiku a výtky vypouštíme z úst mnohem spontánněji. A protože je tak těžké získat ať už verbální, nebo neverbální pohlazení, naučíme se spokojovat s jeho protikladem. Psychologické hry nutí druhé, aby nám věnovali pozornost, a na negativní znaky uznání bývají bohaté.

(str. 16) Eric Berne definuje hru jako „obměňující se soustavu často opakovaných druhotných doplňkových, zdánlivě iracionálních transakcí se skrytou motivací“, anebo lidově řečeno, jako „řadu tahů s různými léčkami nebo fintami“. Konec hry nastane ve chvíli nesporného rozuzlení, odpovídajícího vstřelení gólu nebo šachmatu v šachové partii. Hru lze od normálního vztahu snadno odlišit. Například potřebuji útěchu, požádám o ni a dostane se mi jí. To je zdravý a normální racionální postup. U hry však půjde o nebezpečnou transakci. Buď bude má potřeba útěchy předstíraná, nebo o ni požádám nepřímo, pomocí manipulace, popřípadě bude nabídnutá útěcha odmítnuta.

(str. 17) Měli bychom poznamenat, že psychologické hry slouží rovněž k pečlivému vyloučení všech možných konstruktivních řešení problémů, které vyvolají. To lze pochopit, jakmile víme, že účelem problémů vyvolaných při hrách je sycení naší potřeby vzájemné komunikace.

(str. 23) Zachránce, nazývaný též „spasitel“, je laskavý a ušlechtilý, altruistický a vyrovnaný jedinec, silný a s ochranářskými sklony. Práce je pro něj téměř drogou; nikdy se nezastaví. (…) Jeho zachraňování má však v sobě cosi dětinského a slouží k vytváření závislosti, protože zachránce tajně trpí strachem z opuštěnosti. A tak vás podceňuje a ujímá se řešení vašich problémů. Láskyplně tvrdí, že bez něj byste se daleko nedostali. Když se mu to hodí, připomene vám, že vůči němu máte vzhledem k jeho bezmezné obětavosti ohromný dluh.

(str. 27) Tyto role, které na sebe bereme v našich trojúhelníkových partiích, kdysi představovaly reakci přizpůsobenou reálné situaci. Tyrana jeho okolí původně skutečně týralo, a tak se v něm se vší pravděpodobností nahromadila nevraživost, touha po pomstě a potřeba dávat svou vlastní frustraci zažívat druhým. Zachránce se nejdřív musel nejspíš hodně zasloužit o to, aby si vydobyl pár skrovných známek uznání, a oběť ve svém životě určitě zažívala dramatické okamžiky, které se na ní podepsaly do té míry, že si jejich stopy nese dodnes. Typické způsoby chování oběti, kata a zachránce mohou být v konkrétní situaci ještě občas užitečné. Avšak člověk, který hraje někoho z trojúhelníku, to s nimi přehání a většinou nerozlišuje. I když to dělá automaticky a neuvědoměle, lze tuto volbu považovat za opodstatněnou jen z deseti procent – z devadesáti procent ji totiž využívá k manipulaci druhými.

(str. 38) Oběť svým způsobem připomíná brankáře – v žádném případě nesmí pustit do branky míč „odpovědnost“. Protože oběť je čistá a nevinná, nemůže nést žádnou odpovědnost za to, co přijde. Při sebenepatrnějším náznaku, že si za své potíže může tak trochu sama, by se totiž mohla hluboce rozhořčit, to znamená zadržet míč a pak ho odhodit co možná nejdál.

(str. 42) …nelze dodávat chuť do života někomu, kdo ji někde hluboko v sobě nemá. Rovněž lze velmi těžko zabránit v sebevraždě někomu, kdo chce skutečně umřít. Na druhé straně nelze přinutit někoho, kdo doopravdy miluje život, aby s ním skoncoval. (…) My všichni jsme naivně domýšliví, když se v někom snažíme vyvolat pocit viny, protože obviňování druhého, třebaže je to bolestné a nepohodlné, nás domněle chrání před pocitem bezmocnosti. Raději občas uvěříme, že jsme ještě nedokázali uplatnit dobré řešení, a odmítáme pocit vlastní nekompetence; nechceme si totiž přiznat, že pro nás dosažitelné řešení neexistuje, a odmítáme tak konfrontaci s vlastní bezmocností.

(str. 44) Ti, kdo se ujímají role dohazovače, působí jen zřídka jako zprostředkovatelé, občas jako rozhodčí, ale nejčastěji zhoršují nedorozumění a spory. Tito lidé využívají skryté, opojné moci měnit v loutky ty, kdo se na ně obracejí, dokud sami nezjistí, že se vlastně nechávají využívat válčícími stranami. Postava posla všechny kolem sebe bez výjimky zásobuje agresivitou a množstvím podnětů k výměnám rolí i nečekaným zvratům. Pokud budete využívat prostředníka, připravte se na to, že všechno, co řeknete, bude zkomoleno, zveličeno, překrouceno a nakonec se to otočí proti vám.

(str. 53) Nedávno jsem měla příležitost sledovat podobné triky u jedné hráčky trojúhelníku, když mě testovala, aby zjistila, kde mám slabiny. Nadhazovala konverzační témata, která mohla být problematická (váha, věk, fyzický vzhled, peníze, kolegové, práce, citové vztahy, vážná politická situace ve světě apod.), a pod zdáním společenského klábosení velmi rychle měnila témata, jakmile viděla, že se jí „nechytám na háček“. (….) Můj klid ji čím dál víc rozčiloval. A tak vytáhla pár ohavností ve snaze mě šokovat, vystrašit, vytočit. Kdy už se vzdala naděje, že se jí podaří najít nějakou skulinu, nedařilo se jí dobře skrývat vztek, a než se ke mně otočila zády, jízlivě hovor uzavřela slovy: „Dobře děláš, že se tváříš, že je všechno v pořádku. Když člověk ukazuje druhým, že se mu nedaří, nic tím nezíská.“ Pobavilo mě to a i já jsem obdivovala její obratnost, s jakou na mě použila celou baterii testů v tak krátkém čase, ale doopravdy mě to vyčerpalo. I když mě nemohla na svou hru nachytat, přesto mi odčerpala spoustu energie.

(str. 64) A nemohl byste – Ano, ale. Hra s tímto podtextem je založena na tom, že nepřímo požádáme o pomoc a pak každý návrh řešení zavrhneme slovy: „Ano, ale…“, doprovázený nějakou konkrétní námitkou. Takto oběť torpéduje po řadě všechny rady druhých. Především jde o to dát šach rodičovských figurkám a znovu dokázat, že pomoci nemůže vůbec nikdo. Proto je důležité vyhnout se dalším radám a zeptat se toho druhého, o co se už pokusil a jak si představuje řešení.

(str. 74) … je třeba mít na paměti, že naši bývalí spoluhráči hrají proto, aby měli pocit, že existují, a připomenout si, že vášnivý hráč trojúhelníku je člověk hladový, o něco ochuzený. Když tedy najednou odmítneme hrát, připravíme ho jediný zdroj psychické potravy, tedy o to jediné, co mu dává pocit, že žije. Protože neumí čerpat sílu z pozitivních známek uznání, nutně potřebuje k životu svou dávku negativity. Naše vystoupení z trojúhelníku mu přinese pocit odmrštění a hluboké zklamání. Takového hráče připraveného o hru popadne silná zlost nebo propadne nepředstírané hluboké existenciální beznaději. (…) Důležitější je utéct a ukrýt se v bezpečí než se starat o existenciální potřeby manipulátorů.

(str. 87) Oběti jsou mistry v umění si stěžovat, protože tak vyvolávají spontánní nabídky pomoci. Nikdy o službu přímo nežádají. To jim umožni na konci hry zachránci přiznat: „Ale vždyť já jsem tě o nic nežádal/a, to ty jsi…“. Naopak zachránci, kteří si svými dobročinnými činy přiživují ego, nám neustále nabízejí své služby a urazí se, když je odmítneme. Abychom se tedy vyhnuli jakémukoliv nedorozumění, ověříme si, že naše ušlechtilost není hlavní výživou našeho ega, a přinutíme fňukající oběti, aby své žádosti formulovaly čestně a jasně.

(str. 91) Hru lze snadno zneškodnit už v samotném zárodku, a to na úrovni návnady. V první fázi se naučme okamžitě rozeznat návnadu, kterou nám předkládá naše okolí, tedy popichování, kritizování, škádlení, skryté narážky, provokující chování atd. (…) Jakmile začneme hned v úvodu poznávat návnady, které nám někdo předhazuje, můžeme si vybrat, jestli je budeme ignorovat, nebo je ještě zveličíme.

(str. 98) I když se stane, že hra proběhne od začátku do konce a vám se ji nepodaří přerušit, může tato zkušenost přinést plody, protože vám nabízí konkrétní vyčerpávající příklad toho, jak jste reagovali. Nabízí se možnost provést skutečnou pitvu. Vytáhněte skalpel a všechno položte na pitevní stůl.

Výpisky k knihy: PETITCOLLIN, Christel. Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci. Přeložila Šárka BELISOVÁ. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-362-8. 

Thank you for rating this article.