Heinz-Peter Röhr napsal v covidové době asi svou čtenářsky nejpřístupnější knihu. Jednodušeji už to myslím nešlo (nezaměňovat jednoduchost s banalizací).

Tu „ztrátu kontroly“, která dala titul celé knize, vidí autor „biologicky“: jako projev automatického mechanismu, který nepodléhá volní kontrole. Spočívá v našem „savčím mozku“, limbickém centru, tj. zejména amygdale, která v krizových situacích prostě jen plní svou funkci: zajišťuje přežití tím, že přebírá velení nad ostatními (pomalejšími) částmi mozku. Z řídícího centra vykopne dosavadního lídra (neokortex), a chopí se volantu, kormidla, joysticku či co to tam je... Problém nastává v situaci, kdy amygdala sedí u řízení, byť to již z objektivního pohledu není potřeba. Výsledkem může být „ztráta kontroly“. Je to pak naše amygdala, kdo nás drží v šachu (autor tu cituje Davida Golemana, který tu kontrolu našeho savčího mozku označuje jako amygdala highjacking).

Za hlavní projev této „ztráty kontroly“ považuje Röhr „hloubání“, během covidové epidemie tak rozšířené bezúčelné a nekonstruktivní dumání (většina výpisků níže jsou právě z kapitol věnovaných hloubání). Jde o unavující prázdné rozvažování, které nevede k řešení, ale jen roztáčí černou mentální spirálu (hodí se k tomu jeden citát od Marka Twaina: „V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala“).

Krom hloubání identifikuje Röhr další častý způsob, jak si ubrat na radosti ze života: vidí jej v přehánění až mystifikací vlastních osobních problémů (ve stylu „mou bolest nikdo, nikdo nechopí, achich ouvej…“, prostě v naší obvyklé ve hře na oběť): „Když se zabýváme ztrátou kontroly, vždy si všímejme otázky zneužívání. V čem spočívá údajná výhoda toho, že se z problémů dělá něco mystického? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme nejprve objasnit hlubší problém. Jde o to, že člověk nechce přijmout odpovědnost. Trvá na roli oběti a vinu v jiných lidech a v nepříznivých okolnostech“. Podle Röhra je i tohle způsobem, jak ztratit kontrolu: zamlžení pohledu a únik do generalizující mystifikace generuje nové a nové výmluvy a protiargumenty k obraně pohodlné role oběti.

Další možností ztráty kontroly je podlehnutí (původně jsem napsal „podlehnití“, což je tady snad i přesnější) různým negativním pocitům, např. depresím (str. 60), strachu (autor, renomovaný terepeut varuje před benzodiazepiny, str. 67), hněvu (str. 85) a nenávisti (str. 104).

Hned v úvodu přitom Röhr nabízí recept na to, jak se tomu „podlehnití“ vyhnout. Přináší něco jako domácí „pročišťování amygdaly“, jednoduchou svépomocnou metodou s potenciálně ohromným efektem (str. 27). Píše o ní mj. toto (str. 29): „Kdykoliv se vynoří rušivý pocit, je na místě otázka, jestli nepochází z programu, který byl kdysi dávno vložen do amygdaly. Přejděte do pozice dospělého a sami si to zjistěte. V okamžiku, kdy se své úzkosti postavíte tváří v tvář, může převzít režii neokortex, mozková oblast, kde se odehrává logické myšlení“.

Röhr bere „pročišťování amygdaly“ jako vnitřní dialog neokortextu s amygdalou (str. 31):

  • Jakmile se vynoří rušivé úzkosti, poděkujte nejdříve amygdale za její práci! Vždyť je aktivní a plní svůj úkol.
  • V dalším kroku prověřte oprávněnost úzkosti.
  • Pokud je úzkost oprávněná, ptejte se: Jak by se dal problém vyřešit?
  • Většinou je úzkost nereálná, protože amygdala vysílá falešné signály. V takovém případě půjde o to, abychom aktivovali neokortex a povznesli se nad úzkosti, nebrali je příliš vážně, vysmáli se jim a postavili se jim. Jinými slovy: abychom se strachu nepoddávali, přemáhali jej a jednali tak, jako by žádný nebyl.
  • Tělesnou chemii lze ovlivňovat jednak tím, že se konfrontujeme s úzkostí, jednak tím, že od ní odvracíme pozornost, meditujeme atd. (…)
  • Další důležitá rada: amygdale je lhostejné, jestli se katastrofa odehrává v realitě nebo „jenom“ ve fantazii. Jakmile zjistí nebezpečí, musí zkrátka vyhlásit poplach.

Níže pár dalších citátů k zamyšlení, nikoliv hloubání - protože, jak ostatně uvádí sám Röhr, „uvažovat a hloubat jsou dva naprosto odlišné výkony mozku“ (str. 39).

(str. 38) Téměř každý zažil někdy ztrátu sebekontroly nad obavami a začal hloubat. Stane se to, když se vyskytne problém, která nás znepokojuje a zúzkostňuje. Myšlenky se točí pořád dokola a východisko není na dohled. Pozorovatel zvenčí by prohlásil, že dokud se tímto způsobem uvažuje a dumá, žádné řešení existovat nemůže.

(str. 41) On si také obvykle myslí, že k uklidnění dospěje, když bude ještě intenzivněji přemýšlet. K cíli se sice nedostává, ale aspoň něco dělá, aspoň „za tím jde“, což mu připadá mnohem lepší, než nedělat nic. Myšlení je zde „zneužíváno“ k řešení problémů. A zneužívání vede ke ztrátě kontroly a k závislosti. Hloubání se ocitlo v začarovaném kruhu závislosti, člověk už s ním nemůže přestat. (…) Lidem, kteří se ocitli v tomto circulus vitiosus, se mění osobnosti jako při vymývání mozku. Kdo je pozoruje s trochou odstupu, zjišťuje, že si toto vymývání mozku způsobují sami, samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly.

(str. 47) Kdybychom mohli nahlédnout lidem do hlavy, poznali bychom jejich samomluvy, rozhovory, které permanentně vedou sami se sebou. Někdy by to bylo veselé či vtipné, někdy truchlivé. Určitě bychom však zjistili, že se zaobírají převážně svou minulostí nebo starostmi o svou budoucnost. Málokdy soustředí pozornost na přítomnost. Mnoho lidí prožije léta v naději, že se věci jednou samy od sebe zlepší. Žijí ve víře, že to dobré teprve přijde. Tímto způsobem zmarní svůj život, který projde kolem nich. Nezdomácněli sami v sobě.

(str. 52) Lidi bychom mohli rozdělit na dvě kategorie: na takové, kteří mají na všechno své „ne“, a takové, kteří na všechno řeknou „ano“. Mezi nimi je neurčitá zóna lidí, kterou nejsou ani jedno ani druhé. Odmítači se mnohem častěji dostávají do pasti hloubání a považují za svůj neodvratný osud. Záleží však na tom, abychom pochopili, jak škodlivý je tento postoj v mnoha životních situacích: tito lidé trpí mnoha úzkostmi, jsou závislejší ve vztazích, vůbec mají horší sociální kompetenci, tenduje k negativnímu pohledu na věci, mnohem častěji mívají depresivní symptomy, poruchy a psychosomatické obtíže – mám-li uvést namátkou jen pár nevýhod. Typické „odmítače“ poznáte podle toho, že se často stěžují a naříkají. Dennodenně k tomu nacházejí mnoho příležitostí. Zaměřují svůj pohled neustále na obtížené, nevýhodné okolnosti. Mají přece pravdu, když si stěžují na špatné chování druhých, když si dělají starosti a když je všude k vidění tolik nepravostí.

(str. 53) Vzdávat něco příliš brzo je stejně chybné jako nechtít se smířit se skutečnostmi. (…) Pochopitelně bychom měli říkat „ano“ jen na ty situace, s kterými vlastně nezbývá než souhlasit, totiž když jde o to, abychom se vyrovnali s tím, čemu nás podrobuje osud. Emoční stabilita zásadně závisí na tom, má-li člověk tuto schopnost říkat „ano“. Myšlenkové vzorce, které jsou formovány vnitřním „ne“, vždycky mají negativní následky. To se je jako červená nit potáhne naší knihou. Kdo říká „ne“ určitému problému, faktu či nemilé pravdě, ten je k svému tématu nevyhnutelně „přilepen“. Jeho pozornost se nutkavě točí kolem jediného tématu (hloubání) a váže mnoho energie. Dotyčný ji pak nemůže využít k aktivitám, které by měly smysl. Jak už jsme viděli, když se zabývali hloubáním, člověk se nechce smířit s nepříjemnými skutečnostmi. V jeho „ne“ se skrývají absolutní požadavky: mělo by to být jinak: já tuto skutečnost nehodlám přijmout… Absolutní požadavky jsou takřka vždy nerealistické.

(str. 53) Ten, kdo typicky říká „ano“, žije ve srovnání s typickým „odmítačem“ doslova v jiném světě. Vidí věci realisticky a neuzavírá se faktům. Neignoruje nepříjemné, bolestné zkušenosti a dokáže se vyrovnat s jejich existencí. Realistická cesta vede bolestí a hledáním skutečných řešení. Ten, kdo typicky říká „ano“, stojí oběma nohama na zemi. Je především méně úzkostný a v mnoha životních situacích má větší sebejistotu a klid. Především je emočně stabilnější a kvalita jeho života je tedy jiná.

Thank you for rating this article.