SCHUTZENBERGER, A. A. Bolest mých předků mě provází. Transgenerační přenos v terapii. Přeložila Kateřina BODNÁROVÁ. Praha: Portál, 2021. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1843-2.

 

(citované pasáže kurzívou)

 

Mrtví jsou neviditelní, nejsou nepřítomní (Sv. Augustin)

 

Nevědomé transgenerační vlivy jsou pro systemické konstelace samozřejmostí, ostatně se s nimi v konstelacích aktivně pracuje. Mimo tento svět ale panují pochyby… tato kniha jako kdyby byla určena pro pochybovače všeho druhu. Je totiž plná přesvědčivé kazuistiky.

Neoblomnou řečí čísel ukazuje, jak působí skryté a nevědomé události v rodinách i po sedmi generacích (tj. zhruba po 200 letech). Transgenerační přenos v rodinách působí jedno: historie opakuje v takové intenzitě a kvalitě, že přitom živí mají pocit, že se děje něco zvláštního: jako bychom nesměli zapomenout, ale zároveň neměli právo si vzpomenout. 

 

Autorka se ale neomezuje na přenosy rodinných zapletení, naopak - podobné „transfery” nachází i v jiných, větších komunitách, ve kterých se přenáší silný příběh (tzv. „zvolené trauma”), jako kdyby došlo ke kolapsu času a příběh byl prožíván jako zcela aktuální (srov. např. str. 187 a výklad o trvajícím psychologickém vlivu bitvy u Kosova na dotčené národy a komunity).

 

Autorka popisuje situace, kdy je „jen” přenášeno slovo (srov. zejména kapitolu „Účinky silných slov”, str. 149 an). Autorka pracovala jako terapeutka mj. i v tuniském Maghrebu. Zde se setkala s místní rodinou, ve které se rodily samé dcery. Šestá z nich dostala jméno Delenda (str. 150): Delenda není arabské jméno, ale latinské slovo. Pochází z výroku nebo kletby Catona staršího. Carthago delenda est („Kartágo musí být zničeno”). Už po dva tisíce let v oblasti Kartága platí, že pokud nějaký měšťan či vesničan má „dost dcer”, pojmenuje v záchvatu vzteku poslední narozenou dceru „Delenda: dívčí pohlaví bude zničeno. Ani Delendě, ani jejímu potomstvu, ani jiným dcerám se nic zlého nestane. Ale série dcer bude ukončena a narodí se chlapci. Je to tradice, která v této oblasti přetrvává více než dva tisíce let.

 

(str. 57) …každá kultura, každý národ, každá náboženská skupina, každá profesní skupina mají stejně jako rodiny své vlastní mýty, vůči nimž jsou lidé loajální, nebo neloajální.

 

(str. 153) Jako bychom neměli právo to vědět a mluvit o tom, a zároveň, jako bychom neměli právo zapomenout a jakoby tohle všechno bylo třeba zvědomit, ale neříkat to výslovně, a nebýt si vědomi, co víme a co předáváme: ďábelsky rozporuplný (double bind), dvojitý gordický uzel. (...) Vypadá to, jako by nevědomí mělo dobrou paměť a neustále nějakým způsobem určité věci připomínalo a ukazovalo, aniž by byly vyřčeny nebo objasněny; ale způsob, jakým nevědomí poukazuje na události, závisí také na tom, jak rodina interpretuje a chápe to, co se děje, a reaguje na to.

Text i život člověk vidí, čte, intepretuje vždy v kontextu, v daném rámci. Můžeme vzít něco z jednoho kontextu, a umístit to do jiného kontextu nebo jiného rámce, a stejná věta se rázem vysvětlí jinak, můžeme přerámovat událost a z prokletí se může stát požehnání.

(str. 207) Mrtvý předává živému, jak praví úsloví a také římské právo.

(str. 209) V některých případech (napřiklad tajemství, mimo jiné) se zdá, jakoby mrtvý, který zemřel za dramatických, ostudných nebo "nespravedlivých" okolností , nemohl odejít a zůstal napojen na rodinu v podobě fantoma nebo revenanta, ukrytého v kryptě v srdci svého potomka, projevuje se někdy jako břichomluvec, někdy v podobě symptomů - opakovaných - a přechází z nevědomí rodiče do nevědomí dítěte. (...)  Já přísluší funkce strážce hřbitova.

 

Thank you for rating this article.