Ajaj
Kolega měl na konferenci skvělé laudatio, oslavný projev věnovaný jednomu staršímu profesorovi.Byla to řeč bez frází, neobvykle dojemná a plná živých detailů.
Po jejím skončení za námi přišel jeden advokát. Oba ho známe.
„To ti psala AI, že jo?“ zeptal se s lehce zkřiveným úsměvem.
„Nee, I", reagoval pohotově kolega. „Opravdu, spáchal jsem to sám,“ dodal ještě.
„Kecáš!“
„Nekecám, vážně.“
Tazatel nedůvěřivě pokrčil rameny a odešel k baru.
Po hodině se vrátil, se stejnou otázkou, jen s horší artikulací.
„Hele, přiznej se. Psala ti to AI, že jo? Že jó!?“
„No, nepsala, fakt ne,“ trval na svém kolega.
Odkráčel, nespokojený.
Když se k nám během toho večera blížil potřetí, kolega to vzdal a volal na něj už z dálky:
„Psala! Psala mi to AI, přiznávám se!“
Advokát se rozzářil jako zraněný, který spatřil světla přijíždějící sanitky.
„Já to věděl!“ vydechl úlevou.
Hloubka, která ho ohrožovala, byla najednou po kolena.
Ach ty prchavé okamžiky štěstí.
______________________
Fotka od pilar Rodíguez z Pixabay
Thank you for rating this article.