Kritizovat starší soudní rozhodnutí je ošemetné. Kritika, jakkoliv oprávněná, zbytečně dělá reklamu chybnému konceptu. Navíc nepřímo cílí na penzionované soudce, kteří už nemají vliv na rozhodovací praxi (pokud si jej tedy nevyhádají v pozici asistenta 70+). V soutěžním právu se bohužel

Pojmy „nekalá soutěž“ a „nekalé obchodní praktiky“ bývají v praxi často zaměňovány, a to zejména vzhledem k jejich společnému znaku – obě představují protiprávní jednání v rámci hospodářské soutěže. Přesto je nezbytné mezi nimi rozlišovat.

Pojišťovna prezentuje na svých stránkách nabídku životního pojištění. Spotřebiteli nabízí volbu mezi tlačítky „ANO, chci se pojistit a zajistit svou rodinu“ a „NE, nevadí mi, že ohrozím existenci celé své rodiny“. Ukázkový confirmshaming.

Zákon o ochraně spotřebitele^[1] na dvou místech zmiňuje kodexy chování; v obou případech tak činí v kontextu klamavých

Podle § 2976 OZ (generální klauzule nekalé soutěže) kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. V tomto podcastu

Vrchní zemský soud (OLG) v Jeně rozhodnutím ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 2 U 268/02, překvapil německou praxi i doktrínu svým odmítavým postojem k reklamě, která při označení nabídky konkurence použila slovo „nevěra“.

Diskuse o (ne)dobrovolném využití podobizen politiků a jiných prominentů v reklamě obohatil v loňském roce docela zajímavý případ posuzovaný Vrchním zemským soudem v Drážďanech.