Zhruba do půlky to bude taková milá soudnička, ale pak už ne.
Včera na semináři pro doktorandy o psaní právních textů jsem si s nostalgií vzpomněl na jeden kuriozní případ, který před asi čtvrtstoletím řešil Krajský soud v Brně.
Žalovaný ze směnky se na jednání legitimoval ručně vyrobeným diplomatickým pasem. Státu, o kterém soudkyně nikdy neslyšela. Název už si přesně nepamatuju, bylo to něco jako Svobodná republika… (doplněno názvem nějaké malé obce či hradu na Znojemsku).
Vznik nového státního útvaru muž prokázal tím, že v daném místě provedl „zábor území“, vykolíkoval si na něm čtverec o velikosti cca 40x40 metrů a na něm pak slavnostně vyhlásil Svobodnou republiku. Vydal také vlastní ústavu, samozřejmě, a nezapomněl ani na státní znak. Zda složil i vlastní hymnu, není známo. Oznámení o vzniku nového státu pak zaslal ministerstvu vnitra a začal se označovat za velvyslance.
Ministerstvo nereagovalo (počítám, že ten přípis tam dodnes někde visí zarámovaný), z čehož muž, pardon, jeho excelence velvyslanec, dovodil uznání nového enklávního státu.
Pas to byl hezký, barevný, jak od pětiletého.
Soudkyně nic takového předtím nikdy nezažila a nevěděla hned, jak reagovat. Osud jí naštěstí dopřál určitý čas, protože do místnosti vzápětí vstoupila justiční stráž s naléhavou prosbou, aby muž co nejdříve odvezl kolo, které zaparkoval ve foyer.
Nebylo to jen tak obyčejné kolo. Od standardního bicyklu se lišilo dvěma detaily: diplomatickou značkou CD připevněnou na zadním blatníku a velkou nádobou na psí exkrementy (muž se živil vysáváním psích lejn po městě a kolo bylo jeho pracovním nástrojem). Vstupní halou se navzdory diplomatickému statusu vozidla šířil silný zápach, neboť velvyslanec si na soud odskočil uprostřed své záslužné práce.
Soudkyně pak ve finálním rozhodnutí pečlivě rozebrala námitku dlužníka založenou na diplomatické imunitě. Bylo zjevné, že ji ten výlet do mezinárodního práva baví, s odůvodněním si opravdu „vyhrála“.
Co bylo (i přes ten zápach) milou kuriozitou, je dnes mrazivým kolektivním symptomem (bez zápachu).
Na semináři (tom, který byl včera) jsme se s doktorandy chvilku bavili o usnesení Nejvyššího správního soudu týkající se návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidátů v letošních volbách do Poslanecké sněmovny (Vol 16/2025 – 11).
Navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti volby u některých kandidátů zvolených v Ústeckém kraji. Argumentoval hlavně tím, že celý volební proces byl nicotný z důvodu neexistence České republiky jako samostatného státu. Proto nemohlo vzniknout české státní občanství. Všichni voliči, jejichž totožnost byla ověřována, se tak prokazovali nezpůsobilými doklady.
Probírali jsme, zda byla reakce Nejvyššího správního soudu adekvátní. V rozhodnutí totiž soud formuloval ne úplně běžné pokárání navrhovatele, skoro pokus o výchovný políček:
„Argumentace navrhovatele, založená na popírání existence samostatné České republiky, a tedy i existence státního občanství tohoto státu, je totiž zcela mylná a natolik absurdní, že Nejvyšší správní soud navrhovateli doporučuje, aby se seznámil s relevantními informacemi, ze kterých by získal alespoň elementární znalosti ohledně existence státu, jehož je občanem, a s jejichž vědomím by dále nešířil podobné nesmysly“.
Možná to soud přehnal a měl být ve svém vyjádření uměřenější. Jeho agresivnější rétorika (byl to výchovný políček, nebo jen políček?) spíše povzbudí k další revoltě založené na psychických příjmech z nerozumu a pocitu „správnosti". Každý podobný výchovný „úder shora“ lze snadno vyložit jako potvrzení role oběti. Moralizující tóny nedolehnou k těm, kteří žijí sebestylizac´í do role pronásledovaných „obětí systému".
Něco se za to čtvrtstoletí změnilo. Tolik obětí zoufale hledá své pachatele...
Vnitřní státy, kdysi utajované, se nyní truchlivě derou na povrch, na oči všem. Vlajky vlají, ne ve službě důstojnosti, ale jako výhružka od těch správných až nejsprávnějších - obětí, které disponují tajemstvím a systém po nich proto šlape.
Případ „diplomata“ a jeho zapáchajícího kola s CD značkou nostalgicky baví. Bavil i soudkyni, když psala odůvodnění pro výstředního žalovaného, za kterým sice zůstávaly směnečné dluhy, ale také čisté chodníky.
Usnesení Nejvyššího správního soudu s výzvou k edukaci takové není. Je výrazem frustrace.
Reaguje na cosi kolektivního, co temně hrozí z budoucnosti a společnosti zlomí vaz.
Thank you for rating this article.