Mohla to být hezká soudnička, ale nebude.
Včera na semináři pro doktorandy o psaní právních textů jsem si s nostalgií vzpomněl na jeden kuriozní případ, který před asi čtvrtstoletím řešil Krajský soud v Brně.
Žalovaný ze směnky se na jednání legitimoval ručně vyrobeným diplomatickým pasem. Státu, o kterém soudkyně nikdy neslyšela. Název už si přesně nepamatuju, bylo to něco jako Svobodná republika… (doplněno názvem nějaké malé obce či hradu na Znojemsku).
Vznik nového státního útvaru muž prokázal tím, že v daném místě provedl „zábor území“, vykolíkoval si na něm čtverec o velikosti cca 40x40 metrů a na něm pak slavnostně vyhlásil Svobodnou republiku. Vydal také vlastní ústavu, samozřejmě, a nezapomněl ani na státní znak. Zda složil i vlastní hymnu, není známo. Oznámení o vzniku nového státu pak zaslal ministerstvu vnitra a začal se označovat za velvyslance.
Ministerstvo nereagovalo (počítám, že ten přípis tam dodnes visí zarámovaný v něčí kanceláři), z čehož muž, pardon, jeho excelence velvyslanec, dovodil uznání nového enklávního státu.
Pas to byl hezký, barevný, jak od pětiletého.
Soudkyně nic takového předtím nikdy nezažila a nevěděla hned, jak reagovat. Osud jí naštěstí dopřál určitý čas, protože do místnosti vzápětí vstoupila justiční stráž s naléhavou prosbou, aby muž co nejdříve odvezl kolo, které zaparkoval ve foyer.
Nebylo to jen tak obyčejné kolo. Od běžného bicyklu se lišilo dvěma detaily: diplomatickou značkou CD připevněnou na zadním blatníku a velkou nádobou na psí exkrementy (muž se živil vysáváním psích lejn po městě a kolo bylo jeho pracovním nástrojem). Vstupní halou se navzdory diplomatickému statusu vozidla šířil silný zápach, neboť velvyslanec si na soud odskočil uprostřed své záslužné práce.
Soudkyně pak ve finálním rozhodnutí pečlivě rozebrala námitku dlužníka založenou na diplomatické imunitě. Bylo zjevné, že ji ten výlet do mezinárodního práva baví; s odůvodněním si opravdu „vyhrála“.
Co bylo i přes ten zápach milou kuriozitou, je dnes mrazivým kolektivním symptomem bez zápachu.
S doktorandy jsem se chvilku bavili o usnesení Nejvyššího správního soudu týkající se návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidátů v letošních volbách do Poslanecké sněmovny (Vol 16/2025 – 11).
Navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti volby u některých kandidátů zvolených v Ústeckém kraji. Argumentoval hlavně tím, že Česká republika neexistuje, voliči se prokazovali nezpůsobilými doklady a celý volební proces tedy byl nicotný.
Probírali jsme, zda byla reakce Nejvyššího správního soudu adekvátní. V rozhodnutí totiž soud formuloval ne úplně běžné pokárání navrhovatele
„Argumentace navrhovatele, založená na popírání existence samostatné České republiky, a tedy i existence státního občanství tohoto státu, je totiž zcela mylná a natolik absurdní, že Nejvyšší správní soud navrhovateli doporučuje, aby se seznámil s relevantními informacemi, ze kterých by získal alespoň elementární znalosti ohledně existence státu, jehož je občanem, a s jejichž vědomím by dále nešířil podobné nesmysly“.
Možná to soud přehnal a měl být ve svém vyjádření uměřenější. Jedno je jisté: agresivnější rétorika (byl to výchovný políček, nebo jen políček?) nikoho z autohypnózy neprobudí. Každý takový „úder shora“ lze vyložit jako potvrzení role oběti a spíše povzbudí k dalším revoltám založeným na psychických příjmech z nerozumu a pocitu „správnosti".
Dovzdělání nic nesvede: výchovné tóny těžko dolehnou k těm, kteří se stylizují do role pronásledovaných a nejlépe ví, „jak to celé je".
Něco se za to čtvrtstoletí změnilo. Falešné oběti zoufale hledají pachatele...Když jej nenajdou v realitě, najdou je ve svých představách. Toto fantazijní zlo vyplňuje bolestnou vnitřní prázdnotu a dává všemu až perverzní smysl.
Vnitřní státy, kdysi utajované a potlačované, se truchlivě derou na povrch, na oči všem. Vlajky vlají, ne ve službě důstojnosti, ale jako výhružka od těch správných až nejsprávnějších - obětí, které disponují tajemstvím, které se „systém" snaží potlačit.
Případ „diplomata“ a jeho zapáchajícího kola s CD značkou nostalgicky baví. Bavil i soudkyni, když psala odůvodnění pro výstředního žalovaného, za kterým sice zůstávaly směnečné dluhy, ale také čisté chodníky.
Usnesení Nejvyššího správního soudu s výzvou k edukaci takové není. Je výrazem frustrace z omračující úspěšnosti bludů.
Reaguje na cosi kolektivního, co temně hrozí z budoucnosti a zničí naši společnost.
Thank you for rating this article.