Bez zábradlí

Před lety jsme na zimní dovolenou v Krkonoších vzali tátu. Nikdy nelyžoval a v horách nebyl doma. Ráno vyrazil na sedačkovou lanovku: chtěl nahoru aspoň jako „pěšák“, podívat se, jak to tam vlastně vypadá. Zamávali jsme si, táta vyjel nahoru a asi za dvacet minut už byl zase dole. Vrátil se zpocený, pobledlý a … o pět let starší. S vlekařem se rozloučil slovy, tebe, chlape, tebe vidím naposledy v životě! Pak zarytě mlčel. Trochu jej rozmluvil až třetí grog.

Z nesouvislých útržků jsme složili scénku, která se nahoře odehrála:

Místo: horní stanice lanovky.

Obsazení: táta, vlekař.

Šéfe, já už zpátky lanovkú nejedu… mohl bys mně zavolat taxi?

- Pane, sem se teď žádný taxík nedostane.

A pěšky je to jak daleko?

- Pěšky? Teď!? To je tak na dvě hodiny.

(pauza)

Vrtulník, vrtulník sa sem dostane?

- Cože? Vrtulník? Dyť nejste zraněný.

Mohl bych byt...

(pauza)

- Tady stejně nemá.... kde přistát.... ten vrtulník.

(táta se zálibně dívá na vlekařův skútr)

Šéfe, co stójí ten skútr?

- Ten... ten není na prodej.

Ku..a, tak aspoň štranek, chlape, můžeš mně pučit nejaký štranek, ať sa mám čím uvázat na cestu dolů? Jinak spadnu…

(vlekařovi to konečně došlo)

- Že vy jste si na té sedačce nesklopil zábradlí?“

Zábradlí? Jaké zábradlí?

Je to tak, táta vyjel kilometrovou sedačkou bez sklopené zábrany. Celou cestu nahoru absolvoval naostro a bez opory před sebou, nohama přitom houpal ve vzduchu a nemohl se dočkat cíle. Jak říkal, málem sem ohnul trubku, když se křečovitě držel opěradla v pasážích, kde se sedačka nahýbala dolů.

Co mi na celém příběhu přišlo nejdojemnější, byl tátův (dočasný, trval jen tu cestu nahoru) obdiv a úžas. Obdiv k nám lyžařům a k naší odvaze - a úžas z toho, jaké útrapy jsme schopni kvůli lyžování podstoupit…

A také překvapení.... že ty hory nejsou plné mrtvých a pod lanovkou nejsou bílé křížky se svíčkama.

Důvody, proč někoho obdivujeme, jsou někdy zvláštní.

Mnohdy jen postačí, že nám nikdo neřekl o existenci zábradlí. Ostatní pak hned vypadají jako hrdinové.

A platí to i obráceně.

Chci říct, nikdy nevíte, kdy narazíte na divného týpka, který si svou cestu hodně zkomplikoval, protože na rozdíl od jiných nesklopil zábradlí.

Předtím, než se pustíme do jeho hodnocení (ty naděláš!), je dobré mrknout na to, jestli náhodou zoufale neplandá nohama ve vzduchu bez jakékoliv opory.

Protože jeho „vlekař" jej nechal ve štychu.