Koupí loterijního losu si pořizujeme (obvykle dosti mizivou) šanci na výhru. Pravděpodobnost většího úspěchu je chronicky zanedbatelná a neodůvodní oblíbenost loterií, která navíc stoupá v dobách krizí a nejistot, kdy lidem chybí peníze.
Na losu nás láká i něco jistějšího než matematicky mizivá šance na výhru. Získáváme v něm i cosi nehmotného a diskrétního: psychický příjem z naděje. Za pár drobných si kupujeme legitimitu pro své denní snění.
Tady vyhrává každý. Na chvíli.
Až do slosování se můžeme vznášet na fantazijním obláčku z potenciální výhry. Na loterii je nakonec nejpřitažlivější ta intenzivní chvíle před slosováním, kdy nic není nemožné a my se ohříváme na sluníčku, které nikdy nevyjde.
Podobný psychický příjem je spojen i s poměrně rozšířenou představou blízkého konce světa (milenialismus). který může mít svou pozitivní (progresivní milenialismus) i negativní podobu (katastrofický milenialismus).
Pořízení losu je samozřejmě analogií spíše progresivního milenialismu, tedy pozitivní představy, kdy je „výhrou“ přerod současného stavu světa do něčeho úplně nového, lepšího, vyššího, a to díky nějakého „restartu“, příchodu spasitele, mimozemských či andělských entit anebo vstupu do „nové dimenze“, 5D, zlatého věku či alespoň nějaké prohlédnutí spiknutí mocných nějakým Kotlárem či jiným podobným bloudem (čtenář si sem určitě dosadí další bludy, které prožil sám, nebo to za něj udělali jeho přátelé a známí).
Teď žijeme ve zlém a pomýleném světě, nicméně za rohem čeká zázračná změna: přijde zásah „shůry“, svět bude očištěn a nastane věk univerzální blaženosti. V každé generaci se najde skupina těch, které silně přitahuje možnost radikální změny, zániku světa, příchodu spasení či přerodu „do nové dimenze“ - natolik, že zásadně určuje a ovlivňuje jejich životní rozhodnutí. Motivace jsou rozmanité – touha po výjimečnosti, vysvětlení, smyslu, spáse, hodnotě, někdy prostě jen útěk před bolavou realitou či marností našich dnů.
Mýtické „slosování“, tj. zánik starého světa a příchod nového, je obvykle časově relativně blízko. Bude to trvat už jen měsíce, maximálně pár let...
Je pozoruhodné, co se děje se stoupenci konce, když ten rozhodný okamžik, ten den D nastane, a nic se nestane …. Svět si nadále běží podle svého bez ohledu na dobový spektákl a čekající se ocitá v delikátní situaci.
To, co se v tu chvíli odehrává v lidské psychice, je fascinující i děsivé. Festinger v knize „Když se proroctví nesplní“ (Portál, 2021) podrobně rozebírá mechanismus kognitivní disonance a ukazuje: čím větší jsou náklady, které člověk do přesvědčení vložil, tím těžší bude vzdát se ho i po naprosto flagrantním selhání očekávané událostí.
Změnit přesvědčení by mělo být vlastně dosti jednoduché, stačí přeci připomenout, že den D minul bez toho, že bychom vstoupili do nějakého nového světa. Ve skutečnosti fakta, logika ani autority nepomohou. Přesvědčení se často paradoxně posílí, protože připustit omyl by znamenalo ztratit sám sebe a devalvovat cenu vlastní oběti. Masivní výprodej majetku, náhlé zanechání studia, rozpad rodiny, ztráta zaměstnání se velmi těžko obhajují před sebou samým.
S hořkostí tak sledujeme replikaci perverzně úspěšného modelu. Zklamání z marně uplynutého termínu vede u stoupenců, kteří do rozhodného dne až příliš investovali, k vynalézavým racionalizacím a nikoliv osvobozujícímu prozření:
a) Datum bylo chybně stanoveno… 21. 12.? Ano, ale až příští rok! Termín se tedy odsouvá, a to opakovaně, až se život změní v jakési úsečky z resuscitovaných očekávání.
b) K události nedošlo díky nezištné duchovní aktivitě vyvolených (např. meditací 144 tisíc lidí), takže příchod apokalypsy byl určen zcela správně, jen se proti ní postavil dostatek duchovně vyspělých a katastrofě zabránil.
c) K události došlo, zatím nevidíme úplně její důsledky a teprve se na ně adaptujeme. Vstoupili jsem do nové reality, jen to není úplně viditelné pro všechny.
Odpojení od světa sebou nese těžkou ztrátu – nejen materiální či vztahovou, ale především ztrátu kontaktu se skutečnou magií života a jeho tajemstvím. Člověk svůj život spaluje na oltáři očekávání dne, jenž nepřijde. Z okolního světa se stává kulisa, kterou lze libovolně ohýbat, zatímco skutečné mezilidské vztahy, pracovní místa, studium či majetek mizí v nenávratnu. Z přesvědčení se stala márnice pro živé.
O to krutěji pak vypadá vystřízlivění: deziluze je úměrná tomu, kolik člověk investoval. Často je pro něj snazší posunout termín „té události“, než uznat, že byl obelstěn – především sám sebou.
Tím to bohužel nekončí. Nesplněná očekávání vedou u obětí bludu paradoxně k ještě intenzivnější náborové aktivitě a snaze přesvědčit o své pravdě zatím nepřesvědčené.
Zní to až absurdně: zatímco realita pomýlenému sděluje, že žije v bludu, ten reaguje tím, že pro něj horlivě rekrutuje další oběti. Patrně je za tím projekce vlastních pochyb do jiných. Známe to u fanatiků, kteří své pochybování a nejistotu umlčují děsivou krutostí, se kterou trestají bezvěrce či heretiky.
Mechanismy popření a vášnivější rekrutace nelze zúžit jen na sektářství nebo dávné chiliastické blouznění. Stejnou strukturu má i mnoho současných „zaručených“ pravd, kolektivních poblouznění i iracionálních nadějí na jednoduchá řešení, která jsou obvykle projekcí vlastních stínů do jiných - do elit, zednářů, iluminátů atd.
Oč těžší je zachovat otevřenost, kritičnost a smířit se s tím, že smysl našeho života nemusí ležet v jediném magickém okamžiku, dějinném zvratu, na který čekaly generace před námi, a my, vyvolení, máme tu výsadu, že se ho dožijeme – ale v pokorném přijímání všednosti, pochybování a hledání odpovědí v sobě a nikoliv v apokalypse předpovídané jinými.
Ta analogie s loterií hodně kulhá.
Zatímco los si můžeme koupit nový několikrát do týdne a náklady jsou minimální, život odevzdaný bludu nám už nikdo nevrátí.
Thank you for rating this article.