Znám ženu, která v rámci psychoterapie navázala sexuální kontakt se svým terapeutem, uznávaným brněnským psychologem, a svou zkušenost popisovala slovy o jedinečné propastné extázi, kterou nikdy předtím ani potom nezažila. Trvalo jí deset let, než se z ní vyhrabala.
Já se pořád ošívám, když ten muž veřejně káže o vztahu terapeuta a klienta. A stejně se ošívám jako právník, když o právní etice přednáší vyhlášení gauneři (a že to mají v perverzní oblibě).
Znám manžele, kteří docházeli na párovou terapii k terapeutovi, a po třech sezeních začal terapeut ženě z toho páru (která v něm vinou přenosu nalezla svůj osudový „dvojplamen") posílat e-maily plné fantazií z perverzního porna. Což bylo obzvláště zničující pro jejího muže a dovedlo rodinu k rozpadu.
Těch nezvládnutých přenosových a protipřenosových energií je v příbězích přátel a známých tolik…. Naráží na ně pravděpodobně každý, kdo pracuje s lidmi. Čísla nemám a radar mám omezený. Zdá se, že jde o komunitní tajemství, o kterém se moc dobře nemluví, ale dobře se o něm ví. Ženy ho sdělují svým (novým) terapeutům, ovšem tam to pravděpodobně zůstává ukryto navěky. Na supervizích se s tím asi málokdo pochlubí.
Téma je očividně tabu i v české odborné literatuře; zájemci se tak musí ponořit do zahraničních zdrojů[1].
Někdy jde o jednoznačná a otřesná selhání ze strany terapeutů a terapeutek. Zvláště pokud jsou oběti dětmi nebo blízké věku dětí či jinak zranitelné, není, o čem diskutovat, v řádě případů snad jen o výši trestní sazby.
Jak je to ale u dospělých, kteří „jen" hledají pomoc a radu v nějaké životní situaci? Té ženě bylo čtyřicet, když na terapie začala docházet, a stejně staří byli nešťastní manželé doufající v záchranu svého vztahu.
Taková zneužití můžeme lehce a rychle odsoudit. Nebo „přijmout“ s tím, že „tohle se přece vždycky dělo a dít bude“ … anebo vše brát jak specifickou součást terapie - prostě je to taková „terapie objetím“.
V tom podezřele levném moralizujícím odsudku, velmi cynické akceptaci a ohlušujícím tichu české odborné komunity ale cosi důležitého ztrácíme. Jak ale uznat to, co nebylo vyřčeno...
M. Scott Peck k tomu má nádherný text ve své knize Nevyšlapanou cestou (cituju z vydání Argo, 2013, str. 153):
„Už proto, že psychoterapeutický vztah musí být láskyplný a blízký, k sobě bývají terapeuti a pacienti silně eroticky přitahováni. Pokušení tuto vzájemnou touhu ukojit může být obrovské. Trochu podezřívám své kolegy, kteří zatracují jiné za navazování sexuálních vztahů s pacienty, že možná sami nejsou milujícími terapeuty, a proto vlastně ani nechápou, jako obrovská ta touha může být. (…) Kdybych já po důkladném a odpovědném zvážení dospěl k názoru, že duchovní růst své pacientky mohu výrazně povzbudit navázáním sexuálního vztahu, udělal bych to. Za patnáct let praxe jsem však ještě s podobným případem nesetkal a stěží si dokážu představit, že by vůbec mohl nastat. Především proto, že dobrý psychoterapeut vystupuje vlastně v roli rodiče a dobří rodiče se svými dětmi sexuální vztah z řady velmi pádných důvodů nenavazují. Jejich úlohou je být dítěti užitečný, a ne je využívat k uspokojení vlastních potřeb“.
A Guy Corneau je ve své Anatomii lásky (Portál, 2013, str. 75) ještě explicitnější: "Dlouho jsem odsuzoval, když ženy nalézaly lásku a porozumění v pracovně psychoanalytika. Nakonec jsem pochopil, že pro někoho se láska může zrodit jedině na tomto místě, v tomto pocitu bezpečí, za nepřítomnosti soudů a v nereálné situaci. Pokud terapeut dodrží hranice a nedojde k pohlavnímu styku, připravuje tento vztah půdu ke skutečné lásce, kterou žena prožije s jiným mužem. Terapeut se tak své klientce stane jakýmsi dočasným otcem".
_________
[1] GLEN O. GABBARD, Boundaries and Boundary Violations in Psychoanalysis; OTTO F. KERNBERG, Love Relations: Normality and Pathology, Borderline Conditions and Pathological Narcissism; STANLEY J. COEN, Affect Intolerance in Patient and Analyst; Narcissistic temptations to cross boundaries and how to manage them; MARK BLECHNER, Sex Changes: Transformations in Society and Psychoanalysis.
Thank you for rating this article.