Kritizovat starší soudní rozhodnutí je ošemetné. Kritika, jakkoliv oprávněná, zbytečně dělá reklamu chybnému konceptu. Navíc nepřímo cílí na penzionované soudce, kteří už nemají vliv na rozhodovací praxi (pokud si jej tedy nevyhádají v pozici asistenta 70+). V soutěžním právu se bohužel zesiluje efekt „mrtvé ruky“, která má tu drzost z hrobu šátrat na živé.
Stará rozhodnutí mohou ublížit i po dvou dekádách mj. tím, že rozsudků vyšších soudů k nekalé soutěži je prostě málo a chybí tak příležitosti k jejich překonání a přehodnocení. Kritika neobhajitelného a arogantního je proto na místě i s delším časovým odstupem. Čas léčí jen někdy - a někdy neléčí vůbec.
Níže je několik ukázek (jde o výňatek z publikace, kompletní verze je dostupná ve sborníku zde: Kotásek, J. Nekalá soutěž v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za poslední dvě dekády, XXXIII. Karlovarské právnické dny. Karlsbader Juristentage, Praha. Leges 2025, s. 73-86).
1. Pozůstalým našich pacientů
V rozhodnutí z roku 2007 soud řešil spor mezi pohřebním ústavem a nemocnicí v Brně o přípustnost šíření reklamy ve prospěch konkurenta[1].
Žalobce (pohřební ústav) se domáhal po nemocnici zdržet se používání letáku “Informace pro pozůstalé k vyřízení pohřbu“ a obecně takové nabídky pohřebních služeb, která by se omezovala pouze na vybrané poskytovatele pohřebních služeb. Podle žalobce tím nemocnice (která jej v informacích nezmiňuje) „zasáhla fakticky do podnikatelského trhu subjektů působících v oblasti pohřebních služeb“.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že jde o nekalou soutěž a krom povinnosti zdržet se daného jednání uložil žalované povinnost zveřejnit na své náklady omluvu žalobkyni ve třech denících. Vrchní soud se pak se závěry krajského soudu ztotožnil, rozhodl pouze o jiné formě přiměřeného zadostiučinění (citlivě přihlédnul k tomu, jakou negativní publicitu by nemocnici přinesla omluva za reklamu na pohřební služby).
Nejvyšší soud věc posoudil jinak, v jednání nemocnice nekalou soutěž neviděl předně proto, že v něm (alespoň zatím) neviděl soutěž: „Je nutno řádně prozkoumat, zda mezi žalobkyní a žalovanou v daném případě skutečně existuje soutěžní vztah (první podmínka generální klauzule nekalé soutěže). Aby bylo možno hovořit o účasti subjektu na hospodářské soutěži, je třeba dovodit zájem nekalosoutěžně jednajícího na úspěchu soutěžitele na úkor druhého soutěžitele, tedy na výsledku soutěže, tj. konkurenčního boje dvou soutěžitelů, v daném případě tedy zájem žalované na konkurenčním boji osob podnikajících v oblasti pohřebních služeb s žalobkyní. Nutno prvořadě odpovědět na otázku, zda lze v jednání žalované spatřovat soutěžní záměr či účel (nikoli úmysl!), tzn. zda jejím jednáním jsou objektivně sledovány soutěžní, konkurenční cíle“.
Tento závěr byl diskusní i podle tehdejší úpravy v obchodním zákoníku (a o to spornější by byl dnes, kdy se v generální klauzuli nekalé soutěže vyžaduje naplnění již pouhého „hospodářského styku“). „Informační servis“ nemocnice lze těžko kvalifikovat jinak, než jako jednání v hospodářské soutěži. Pokud podnikatel ze své vůle poskytne zákazníkům informace (a doporučí jim služby jiných podnikatelů, které sám neposkytuje), není na tom samo osobě nic závadného. Takto postupuje např. provozovatel hotelu, který hosty informuje o kvalitních restauracích v okolí. U něj ale může spotřebitel očekávat zkreslení či podjatost a nebere případnou selekci jako výsledek objektivního testu provedený důvěryhodnou autoritou. Pochází-li ale informace od nemocnice, je třeba k ní přistupovat ostražitěji, neboť nabízí větší prostor pro manipulaci zákazníka (přenos lékařské autority na nelékařská doporučení).
Dovolací soud trval na tom, že „je třeba dovodit zájem nekalosoutěžně jednajícího na úspěchu soutěžitele na úkor druhého soutěžitele, tedy na výsledku soutěže, v daném případě tedy zájem žalované na konkurenčním boji osob podnikajících v oblasti pohřebních služeb s žalobkyní“. Při tak úzkém výkladu generální klauzule by pak ani zlehčující informace v rámci nějakého „dobrovolného informačního servisu“ podnikatele (o podnikateli v jiném oboru, tj. o službách, které nejsou konkurenční) nikdy nebyly nekalou soutěží, např. zlehčováním. I tento informační servis ovšem je součástí soutěžních výkonů podnikatele a nelze na něj nahlížet jako na nějakou benefici, která probíhá mimo kolbiště hospodářské soutěže[2].
Rozhodnutí dovolacího soudu je problematické i z dalších důvodů. Soud dále dospěl k závěru, že by „žalovaná ve více případech, tj. opakovaně či dlouhodobě, poskytovala svým klientům informační leták“, prokazatelně k tomu došlo jen v jednom případě. V letáku pak byly dle soudu uvedeny dva subjekty podnikající v oblasti pohřebních služeb, avšak pouze demonstrativně. Klienty žalované to proto „v žádném případě nemohlo omezit v jejich svobodě výběru pohřební služby“. Soud zde ale pominul, že pro kvalifikaci nekalé soutěže vůbec není vyžadováno opakování či dlouhodobost – nekalou soutěží může být tedy i jednorázové jednání soutěžitele[3]. Naivní je pak představa, že by negativní vliv letáku mohla zmírnit „demonstrativní povaha“ výčtu. Problém nebyl v „omezení svobody výběru“, ale v diskriminaci neuvedených soutěžitelů a manipulaci spotřebitelů, na které mohla zapůsobit informační selekce lékařské autority.
Podle dovolacího soudu dále nebyla naplněna ani třetí podmínka generální klauzule, tj. potenciál přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Soud uvedl, že v řízení nebylo zjištěno, že by jednání žalované směřovalo k možnému úbytku objednatelů služeb žalobkyně a „nebyl prokázán ani jakýkoliv prospěch či zvýhodnění jejích konkurentů“. To je ale v rozporu se standardním pojetím deliktu nekalé soutěže jako ohrožovacího deliktu, u kterého postačí pravděpodobnost vzniku újmy[4].
Konečně nelze pominout ani pozoruhodnou míru otrlosti, s jako dovolací soud přešel fakt, že v prostorách nemocnice je šířena reklama na pohřební službu. Soud uvedl, že „v reklamě zboží či služeb běžné potřeby již téměř každý spotřebitel očekává určité reklamní přehánění a nadsázku, jimž neuvěří; v případech vyhledávání pohřební služby bude úsudek současného „průměrného zákazníka“ podobný, přestože se spotřebitel nachází v poněkud citlivější situaci“. Vždyť tato „poněkud citlivější situace“ vedla českého zákonodárce k úplnému zákazu šíření reklamy na činnosti v pohřebnictví v zákoně o regulaci reklamy (reklama nesmí být „užita v prostorách zdravotnického zařízení nebo ústavu sociální péče“). Zákaz byl zaveden od roku 2002 a v době, kdy rozhodoval Nejvyšší soud o případu brněnské nemocnice, byl již pět let součástí českého právního řádu.
2. We honor our competitor’s coupons, ale v ČR ne
Stěží najdeme rozhodnutí, kterým by se dovolací soud více odchýlil od zahraničních standardů, než tomu bylo v případě proplácení slevových poukázek konkurence. Zahraniční praxe je v tomto ohledu liberální a heslo „We honor our competitor’s coupons“ je běžnou součástí soutěžní kultury.
Dokumentovat to lze např. na případu, který v roce 2016 posuzoval německý BGH[5] a který se týkal reklamní kampaně německé Drogerie Markt. Ta ve své reklamě uvedla, že ve svých prodejnách akceptuje 10% slevové kupóny od konkurence (což pak také činila poskytnutím příslušné slevy). Žalobkyně, kterou překvapivě nebyla dotčená konkurence, nýbrž Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs (Centrála pro potírání nekalé soutěže), považovala tuto reklamu za protiprávní. A to proto, že v rozporu s pravidly hospodářské soutěže zasahuje do práv konkurenčních drogerií, které slevové kupony vydávají pro své zákazníky. Hlavním cílem žalovaného byla podle spotřebitelské organizace snaha „přivlastnit si reklamní výkony svých konkurentů a bránit jejich úspěchu“. Navíc měla být reklama také klamavá, neboť u zákazníků mohla vyvolat představu, že se žalovaná dohodla se svými konkurenty na vzájemném uznávání slevových kupónů.
Žaloba nebyla úspěšná. Podle BGH „žalované nelze vytýkat, že by nekale zasahovala do cizí zákaznické základny“. To, že zákazník obdrží slevový kupón, z něj ještě nečiní automaticky zákazníka v budoucnu. Zda poukaz využije, je pouze na jeho pozdějším rozhodnutí. Pokud žalovaná inzeruje nabídku na proplacení poukazů konkurence pomocí displejů ve svých prodejnách, obrací se cíleně na své vlastní zákazníky, kterým stále nic nebrání v tom, aby poukázky uplatnili u té drogerie, která je vydala. Díky žalované mohou tuto výhodu využit i v dalších obchodech. Poskytnutí této dodatečné výhody není nekalou zabraňovací soutěží. Žalovaná může legitimně lákat i ty zákazníky, o které se její konkurenti ucházejí pomocí poukázek a věrnostních programů.
BGH také striktně odmítnul závěr, že reklama klame zákazníky. Reklamní sdělení žalované jasně odkazuje pouze na ni samotnou. Představa, že jde o koordinovanou reklamní kampaň několika konkurujících si společností, je z pohledu průměrného spotřebitele přitažená za vlasy.
Český dovolací soud v rozhodnutí z roku 2011[6] posuzoval obdobnou situaci ve sporu mezi OBI Česká republika v. HORNBACH BAUMARKT CS (OBI byla žalobcem a žalovaným byl Hornbach, který proplácel její slevové poukazy).
Žalobkyně uplatnila práva z titulu nekalé soutěže mj. na uložení povinnosti žalované zdržet se distribuce letáků a jiných reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“ a přijímání slevových kupónů žalobkyně.
Akceptace poukazů konkurence byla podle soudu nekalou soutěží. Hornbach sice podle soudu „může poskytovat cenovou záruku, ale nemůže přijímat slevové kupóny OBI, aniž by se na jejich vydávání a distribuci přímo podílel“.
Ve velmi stručném až banalizujícím odůvodnění soud dovodil, že úmysl žalované při přijímání slevových kupónů žalobkyně byl pouze jeden jediný, a to „odlákat zákazníky žalobkyně a nalákat je právě k žalované a tím na úkor žalobkyně získat výhodu a prospěch, které by jinak žalovaná neměla“ To zní ovšem jako spíše jako definice hospodářské soutěže, nikoliv jako popis zakázaného postupu.
V čem byl ale postup konkrétně nekalý, to se z extrémně stručného odůvodnění bohužel nedovíme. Chybí také úvahy o případné újmě žalobkyně. Nevíme nic o předpokládaných nákladech na tisk poukázek a jejich reálné úspěšnosti (míře využití)[7]. Soud nezohlednil zájmy spotřebitele a nepoložil si otázku, zda agresivitu marketingu nevyváží přínosy pro spotřebitele, který s kuponem prostě naloží dle svého uvážení a ve výsledku dostane lepší cenu. Jakoby snad slevové kupóny nepatřily spotřebiteli.
Odůvodnění rozsudku je navíc zmatečné v závěrečné pasáži, která se týká možného dočasného „přijímání“ kupónů pro zjištění cenových poměrů na trhu (tedy situace, kdy podnikatel kupón nestáhne z oběhu a spotřebiteli jej po prezentaci vrací). Soud druhého stupně (třetí senát Vrchního soudu v Praze) racionálně dovozoval, že absolutní zákaz není na místě tam, kde je předložení kuponu vyžadováno „jen pro zjištění cenové úrovně nabídky žalobkyně a žalovaná mu tyto kupóny vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich“. I to ovšem dovolací soud odmítnul s tím, že již v rámci řízení u soudu prvního stupně bylo prokázáno, že jednání je nekalou soutěží. Nevyužil tedy příležitost aprobovat výslovně alespoň tento postup, který je zcela v pořádku (a jeho zákaz by zavedl absurdní imunitu pro každého podnikatele, který emituje kupóny). Lze si totiž představit, že i soud s méně prosoutěžním přístupem aprobuje jednání, při kterém konkurent pouze razítkem označí poukaz konkurenta (aby zabránil jeho duplicitnímu uplatnění u sebe) a poukaz poté vrátí spotřebiteli k dalšímu využití u emitenta poukazu.
Závěry českého Nejvyššího soudu ostře kontrastují s liberálním přístupem v zahraničí, nicméně budou ovlivňovat českou praxi i do budoucna.
3. De minimis aspoň minimálně
Ve shora uvedeném sporu se soud mohl (při potenciální aprobaci proplácení poukazů konkurence) teoreticky opřít také o zásadu de minimis. Dle tohoto konceptu zde právo není od toho, aby postihovalo veškeré soutěžní postupy kolidující s dobrými mravy, a mělo by potírat pouze ty z nich, které mají větší než zanedbatelný dopad na hospodářskou soutěž. Ještě před transpozicí směrnice o nekalých obchodních praktikách jej upravovalo explicitně právo německé a rakouské.
Nyní je de minimis součástí obou právních řádů díky transpozici čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice, dle které je nekalou obchodní praktikou ta praktika, která podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele[8]. Uplatní se tedy i v rámci české úpravy, nicméně jen v té části regulace hospodářské soutěže, na kterou dopadá úprava nekalých obchodních praktik v zákoně o ochraně spotřebitele (srov. obdobnou formulaci „podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele“ v § 4 odst. 1 ZOS).
U nekalé soutěže je situace komplikovanější. Ve prospěch zásady de minimis plédoval v roce 2000 Petr Hajn[9] a jeho koncept pak převzal Nejvyšší soud v roce 2009[10]. Bohužel se tak stalo v rozhodnutí, které vstoupilo do dějin práva nekalé soutěže jako odstrašující příklad a pokus o obhajobu neobhajitelného[11].
Rozhodnutí dodnes ohromuje banálností své neudržitelnosti. Žalobce ve sporu byl podnikatel v oboru zpracování ryb, žalovaný byl jeho zaměstnanec, působil ve funkci vedoucího útvaru žalobce, současně však sám podnikal. Žalobce dne 11. 10. 1996 uzavřel se třetí osobou (P.) kupní smlouvu na dodávku obalových výrobků - plastových krabiček (smlouvu dojednával žalovaný). Žalovaný jako žalobcův zaměstnanec (disponující současně živnostenským oprávněním v oboru zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu) poté uzavřel s výše uvedeným dodavatelem obalových výrobků dne 20. 10. 1996 (neuvěřitelnou „náhodou“ za devět dnů po uzavření kupní smlouvy) smlouvu o zprostředkování. Za každý dodaný výrobek žalovaný inkasoval 0,60 Kč, tj. zhruba deset procent kupní ceny krabičky. Žalovaný tedy jako zaměstnanec a současně podnikatel v jedné osobě pobíral provize z obchodů, které sjednával u svého zaměstnavatele!
Ve druhém stupni o věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který vyhověl žalobě, jíž se žalovaný domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč. Tato suma zhruba odpovídala částce, kterou měl žalovaný získat během rozhodného období na provizích. Odvolací soud dospěl k nepřekvapivému závěru, že se žalovaný dopustil nekalé soutěže.
Nejvyšší soud ovšem hodnotil postup žalovaného jako bagatelní, mj. konstatoval toto: „Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní; nehovoří např. o újmě značného rozsahu, újmě podstatné apod. I tu bude záležet na tom, jak bude vykládán pojem ‚újma‘; v rozhodovací praxi lze dospět k názoru, že újma (ať již hrozící, nebo skutečně existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně újmou není.“
K přitakání k zásadě de minimis došlo tedy bohužel v rozhodnutí, ve kterém (jak podotýká Patěk[12]) „ostatní závěry Nejvyššího soudu byly natolik nesprávné, že založily neústavnost následného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který se závěry dovolacího soudu musel řídit“. Ústavní soud[13] konstatoval porušení ústavního práva na podnikání s tím, že výklad úpravy nekalé soutěže má podnikateli zaručit výkon tohoto práva v prostředí nezatíženém korupcí a klientelismem.
K explicitnímu potvrzení bagatelní klauzule na úrovni dovolacího soudu tak nakonec došlo až o mnoho let později[14], v rozhodnutí z roku 2020: „Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní; nehovoří např. o újmě značného rozsahu, újmě podstatné apod. I tu bude záležet na tom, jak bude vykládán pojem „újma“; v rozhodovací praxi lze dospět k názoru, že újma (ať již hrozící nebo skutečně existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně újmou není“.
4. Svody normativního modelu
Poslední okruh zajímavých rozhodnutí představují ty z nich, které pracují s referenčním modelem spotřebitele. Týkají se obvykle klamavosti či zaměnitelnosti, typicky v rámci skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny či u posuzování zaměnitelnosti ochranných známek. Závěry dovolacího soudu jsou v některých případech dobrou ukázkou nevýhod normativního modelu „průměrného spotřebitele“.
Za příklad jsem vybral rozhodnutí z roku 2011[15], které se týkalo sporu mezi výrobci/distributory tyčinek „TWIX“ a dovozcem tureckých tyčinek značky „TWINGO“. Žalobkyně se domáhaly, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se distribuce tyčinek „TWINGO“, jejichž obaly jsou podobné obalům tyčinek „TWIX“. Soud v prvním stupni žalobě vyhověl, odvolací soud žalobu zamítnul. Dovolací soud dovolání zamítnul s pozoruhodně úspornou argumentací: „Žalovaná výrobky distribuuje vždy pod označením TWINGO, proto průměrný spotřebitel při rozumné míře pozornosti a opatrnosti může v daném případě dostatečně odlišit výrobky žalované od výrobků žalobkyně s označením TWIX.“ Soud nepřihlédnul k argumentaci žalobkyň, podle kterých je dojem spotřebitele u obou produktů identický. Ty mj. argumentovaly tím, že jim dovoz a distribuce sušenek TWINGO mohou způsobit újmu, protože na straně spotřebitele existuje nebezpečí záměny obou výrobků. Spotřebitelé zvyklí kupovat si výrobky TWIX se také mohou domnívat, že výrobek TWINGO vypadá jako nová verze výrobku TWIX, případně že se jedná o nový výrobek některé ze společností skupiny Mars, do které obě žalobkyně patří, případně že existuje jiná spojitost mezi výrobky TWIX a výrobky TWINGO.
Závěr dovolacího soudu vychází z hlediska průměrného spotřebitele (zde „spotřebitele nakupujícího cukrovinky a orientujícího se zejména podle značky a kvality zboží, ale i dalších vlastností zboží, jako např. cena“). Soud zvolil pro popis referenčního spotřebitele obvyklou rétorickou figuru: „Hledisko průměrného spotřebitele bere v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Evropským soudním dvorem)“. Identický text najdeme v devíti dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a kvalitativní atribut „v rozumné míře pozorný a opatrný“ se pak objevuje ve třech desítkách rozhodnutí dovolacího soudu v souvislosti s nekalou soutěží.
Pro soudy představuje jednoduchou a pohodlnou cestu: základem je obtížně verifikovatelná projekce soudu do „průměrného spotřebitele“.
S empirickým posuzováním problematiky nebo zkoumáním horizontu vědomostí reálného spotřebitele v obtížných případech se u českých soudů nesetkáváme. Tato možnost však není vyloučena, SDEU ji ostatně často připomínal[16]: „Pokud je pro národní soud mimořádně obtížné vyhodnotit nepřiměřenost nebo zavádějící povahu vyjádření, nápisu atd., může využít, za podmínek stanovených národním právem, znaleckého posudku jako vodítka pro své rozhodnutí.“ Případy empirického posuzování však v ČR reálně nenajdeme[17].
To reflektují i žalobci. Jen mimořádně narazíme ve sporech z nekalé soutěže o argumenty opírající se o sociologická šetření (průzkumy, znalecké posudky). Obvykle se ukázaly jako zbytečné, neboť soudy se přidržely komfortnějšího normativního modelu[18]. Závěry českých soudů jsou tak důsledně založeny na projekci, aniž by soudy braly v úvahu jako důkaz jakýkoliv spotřebitelský průzkum[19].
Rozhodnutí ve věci TWIX může u části právníků vyvolat stesk po empirickém modelu. Rychlost, s jakou se soud vypořádal s argumenty žalobkyň, byla zarážející. Soud zejména nevzal v potaz nebezpečí zpětné projekce v situacích, kdy spotřebitel nemá výrobky při koupi vedle sebe (napodobenina se např. neprodává ve velkých řetězcích, ale v menších obchodech typu „večerka“). Konfrontovat sporná označení tím, že je položíme vedle originálu, nemusí odpovídat životní realitě běžného spotřebitele, který na rozdíl od soudce výrobky nemá vystaveny vedle sebe. Spotřebitel si totiž z originálu obvykle odnáší jen určitý „upomínkový odraz“, do kterého se imitace může „strefit“. Pominout přitom nelze ani možnost, že průměrný spotřebitel si odlišností obou výrobků bude vědom a bude je vnímat tak, že výrobce uvádí na trh variaci svého hlavního produktu.
______________________________
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006.
[2] V této souvislosti stojí za zmínku pozoruhodně (a falešně) sentimentální argumentace žalované nemocnice, která argumentovala přínosem pro spotřebitele: „Žalovaná vždy považovala styk mezi pozůstalými a jejími zdravotnickými pracovníky za komunikaci vysloveně humanitární povahy, kterou ponechávala zcela na mravním cítění a uvážení svých zaměstnanců a neregulovala ji. Žalovaná v této komunikaci upřednostňovala pouze zájem pozůstalých na některých základních informacích, které ve své nové situaci nemají a které potřebují, nikoliv ekonomické zájmy jiných osob. Dle přesvědčení žalované je to naopak žalobkyně, která má v této věci svoje konkrétní majetkové zájmy a která se s těmito zájmy agresivně vlamuje do dosud čistě humanitární komunikace mezi žalovanou a pozůstalými po jeho klientech, a to se zcela zřejmým záměrem upřednostnit v této komunikaci svůj zájem na svých obchodech před zájmem pozůstalých na rychlé orientaci v jejich nové situaci.“
[3] Viz blíže ONDREJOVÁ, D. Generální klauzule nekalé soutěže v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, Soudní rozhledy, č. 4/2009, str. 122.
[4] ONDREJOVÁ, D., tamtéž.
[5] V prvním stupni o věci rozhodoval LG Ulm, Behinderung durch Einlösen der Rabatt-Coupons des Mitbewerbers, GRUR-RS 2014, 21524, s poznámkou Kocha in GRUR-Prax 2015, str. 218, ve druhé instanci OLG Stuttgart, Ankündigung der Einlösung von Rabattgutscheinen von Mitbewerbern - Gutscheineinlösung, GRUR-RR 2016, 16, s komentářem Lehmanna in GRUR-Prax 2015, str. 418.
[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2809/2010 ze dne 27.10.2011.
[7] Tuto okolnost nezjišťovaly soudy nižších stupňů.
[8] Tzv. Bagatellschwelle se ale uplatní i ve vztazích B2B (blíže OHLY, A., SOSNITZA, O. Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb, 8. vydání 2023).
[9] HAJN, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 128.
[10] Rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008.
[11] Podrobněji KOTÁSEK, J. Podplácení non nocet? In Havel, B. Pihera, V. (eds.) Soukromé právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2010, s. 190-195.
[12] Srov. PATĚK, D. Nad aktuální podobou práva proti nekalé soutěži (nejen) v občanském zákoníku. Obchodněprávní revue 3/2016, s. 65.
[13] Nález ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09.
[14]Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020.
[15] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1748/2010.
[16] Srov. např. rozhodnutí SDEU C-210/96 (Gut Springenheide).
[17] SIMON, R. Spotřebitelské modely v evropském a českém právu s ohledem na smluvněprávní spory, Právník, 2018, č. 5, str. 385—406.
[18] Žalobce předložil výsledky průzkumu zaměřeného na znalost značek sýrových výrobků ve sporu vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 7/2013 (APETITO/Delicato). Průzkumem týkajícím se tyčinek na rty argumentoval žalobce ve sporu vedeným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 2325/2010 (jelení lůj Astrid), obdobně žalobce Karlovarské minerální vody v řízení sp. zn. 23 Cdo 4669/2010 (k prokázání identifikace minerální vody Magnesia v reklamě na konkurenční minerální vodu). Sociologický průzkum byl předložen před soudem prvního stupně v rámci obrany žalované, která se snažila prokázat, jak průměrný spotřebitel vnímá motiv zebry na cestovním kufru (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 117/2017). Srov. také průzkum týkající se vnímání motivu hajného u alkoholického nápoje (sp. zn. 23 Cdo 2159/2015, „Staromyslivecká“) anebo zaměnitelnosti označení „BUENO NOVÝ VĚK“ a označení „KINDER BUENO“ ve sporu vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 1036/2010.
[19] Srov. konstatování dovolacího soudu v rozsudku ze dne 23.h 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2500/2010.
Thank you for rating this article.