Středověký koncept přednášek, na kterých si posluchači přepisují skoro dvě hodiny trva­jící souvislý a konzistentní projev do nějakého vlastního textu, byl pro mě nepochopi­telný už za dob mého studia. Pokud jako učitelé studentům vytýkáme, že neumí udržet pozornost, máme pravdu. To, že k tomu notně přispíváme zastaralým konceptem před­nášení, ale sami nevidíme – nejsme to snad my, kdo neumí přitáhnout a udržet pozornost posluchačů?

Před lety jsem četl o reklamě, která běžela na jedné britské televizní stanici. Na první pohled to byla standardní reklama na prací prášek plná obecně známých a zesměšňovaných stereotypů. Spot se ubíral podle zavedeného scénáře:

Sotva začal školní rok a už mám příběh ze základní školy jedné z mých dcer. Hodina výtvarné výchovy, zadání znělo „namalujte yettiho“. Děti hodinu malovaly a na konci učitelka prošla mezi lavicemi a nekompromisně ohodnotila výkresy. Známkuje přísně a potvrdila to i teď. U jednoho kluka byla tak nespokojená, že jeho výkres roztrhala. Se zdůvodněním, že „...

 „Musím říct, že mě příliš nezajímají argumenty a protiargumenty, ta čtverylka, kterou učenci popletou stejně snadno jako naprostý laik. Jelikož však dovedu bezprostředně vycítit člověka, sleduji vaše obličeje, když mluvíte, a vidím, jak vám teorie znetvořuje tvář. Nejsem povolán k tomu, abych konstatoval správnost vašich argumentů – mně jde o to, aby vám vaše pravda neproměnila obličej v tlamu, abyste se pod jejím vlivem nestali odpudiví, nenávistní a nepřijatelní. Nejsem tu od toho, abych ideje kontroloval, já jen zjišťuji, jaký vliv má idea na konkrétní osobu“  (GOMBROWICZ, Deník I. Praha: Torst, 1994. s. 117).

Každý autor má své vlastní tempo psaní. Někdo sází řádky s udivující strojovou rychlostí, jiný ze sebe páčí každé slovo, jako kdyby byl nemotorným vyšetřovatelem vyslýchajícím sám sebe. Další rychlosti dovedně kombinuje: text nejprve vychrlí jako hrubý sopečný materiál a až po zchladnutí jej trpělivě opracovává do finálního tvaru.

Setkání se silnou emoční bolestí může být ochromující: toto už není bolest, kterou si můžeme romantizovat a vystavit na poličku úspěchů s cedulkou „co tě nezabije, to tě posílí“. Sevření je najednou krutě opravdové, veškeré dosavadní bolesti se jeví jako bolístky.

Svět práva a právnických publikací obvykle považujeme za výsostně dospělé území, ve kterém není pro nějaké dětské či dětinské projevy místo. Možná ale stačí jen trochu zpozornět – a najednou ucítíme, kde všude se ke slovu dostává „dětský vzorec“. Mám několik vlastních příkladů.

Když jsem asi před půl rokem zde psal o tom, s jakou lehkostí jsme jako právníci (byli) schopni odůvodnit kruté a nemilosrdné závěry - třeba useknutí ruky, bylo to něco jako objednávka na pomalu fungujícím (nicméně zcela spolehlivém) e-shopu. A zasilka dorazila. Přes Researchgate (něco jako FB pro více či méně vědecké publikace) mi teď přišla žádost o recenzi článku „kolegy“ z jedné daleké a mně neznámé univerzity.

Na Facebooku jeden vedoucí dětského tábora popisoval zvláštní hru, kterou s dětmi hraje na letních táborech. Podstata hry je jednoduchá: na stezce jsou s odstupy umístěny neprůhledné pytle, které obsahují červené a zelené kuličky. Děti vyběhnou a z prvního pytle poslepu vytáhnou kuličku. Pokud vytáhnou zelenou, běží k dalšímu pytli. S červenou se musí vrátit zpátky na start. Nikdo přitom nekontroluje, co děti vytáhly.

Setkal jsem se s tím v soudních rozhodnutích nebo odborných příspěvcích už tolikrát, že to prostě nemůže být náhoda: ta nejméně obhajitelná rozhodnutí nebo odborné závěry ve svém odůvodnění často obsahují výrazy jako „soud/autor má bez jakýchkoliv pochybností za to…“, „nevzniká žádná pochybnost o tom, že…“, „lze tedy bych jakýchkoliv pochyb uzavřít..“ atp.