Na Facebooku jeden vedoucí dětského tábora popisoval zvláštní hru, kterou s dětmi hraje na letních táborech. Podstata hry je jednoduchá: na stezce jsou s odstupy umístěny neprůhledné pytle, které obsahují červené a zelené kuličky. Děti vyběhnou a z prvního pytle poslepu vytáhnou kuličku. Pokud vytáhnou zelenou, běží k dalšímu pytli. S červenou se musí vrátit zpátky na start. Nikdo přitom nekontroluje, co děti vytáhly.

Setkal jsem se s tím v soudních rozhodnutích nebo odborných příspěvcích už tolikrát, že to prostě nemůže být náhoda: ta nejméně obhajitelná rozhodnutí nebo odborné závěry ve svém odůvodnění často obsahují výrazy jako „soud/autor má bez jakýchkoliv pochybností za to…“, „nevzniká žádná pochybnost o tom, že…“, „lze tedy bych jakýchkoliv pochyb uzavřít..“ atp.

Před lety jsme na zimní dovolenou v Krkonoších vzali tátu. Nikdy nelyžoval a v horách nebyl doma. Ráno vyrazil na sedačkovou lanovku: chtěl nahoru aspoň jako „pěšák“, podívat se, jak to tam vlastně vypadá. Zamávali jsme si, táta vyjel nahoru a asi za dvacet minut už byl zase dole. Vrátil se zpocený, pobledlý a … o pět let starší. S vlekařem se rozloučil slovy, tebe, chlape, tebe vidím naposledy v životě! Pak zarytě mlčel. Trochu jej rozmluvil až třetí grog.

Jednou z povinností „akademického funkcionáře“ je aktivní účast na promocích. K nim neoddělitelně patří taláry. Nosí je i studenti, tedy ti magisterští a doktorští, bakaláři u nás už chodí ve svém. Když před lety zaměstnanec Krajského soudu v Brně dával do čistírny (soudcovské) taláry, napsala mu obsluha čistírny na lísteček toto potvrzení: „22 kouzelnických úborů“.

Opravdu se s taláry spletla?

Ve třídě jedné z mých dcer se zrodil nový spolužák. Jmenuje se Eda. Příjmení nemá. Eda se zrodil z nespravedlnosti. Jeden z žáků ve třídě rád zhasínal. Třídě tma nevadila, naopak, po původních protestech a přetahování o vypínač se vše vyladilo: o přestávce vše najednou ztichlo a děti seděly v úplném klidu, jakoby se sbíraly na další hodinu. Má to sílu, když pětadvacet dětí sedí v nikým nenařízeném tichu deset minut. Už jen ta představa...

Jednou ale do meditativního stavu třídy vpadla kolemjdoucí učitelka...

Daniel Goleman ve své „Pozornosti“ (Jan Melvil Publishing, 2014, s. 101) popisuje příběh Katrin. Vyrůstala s cholerickým otcem a strach z otcových záchvatů vzteku ji od dětství naučil být neustále ve střehu a vycítit i ty nejnepatrnější náznaky blížícího se výbuchu (ano, i takto se rodí čarodějky). Její emocionální radar se vyvinul do extrémní citlivosti. Na střední škole byla schopna odhalit to, že spolužačka má poměr se svým profesorem jen pozorováním řeči jejich těl: všimla si, že se jejich těla synchronizovala v nenápadném společném tanci.

Ivan Wernisch se před lety ve svém deníku (Wernisch, I. Z deníku spisovatele (2), Literární noviny č. 44/1993, s. 14) pochlubil nádhernou hanebností: „Když jsem kdysi pro ČS. Rozhlas zpadělal Goetha, nikdo si toho nevšimnul. Tak jsem tedy složil několik básní jakoby od Morgensterna a těšil se, že z toho bude průšvih. Nic.

Neustávající příval nových a nových právních předpisů zejména z oblasti veřejného práva vede k neodbytné otázce: co je jejich skutečným důvodem? Co nutí regulátory a jejich pomocníky zasahovat do života neznámých lidí recepty na chování? Jaké jsou jejich skutečné motivace? Čí potřeby se tím ve skutečnosti plní?

Římské přísloví „ut tute es, item omnes censes esse“, tj. „všechny posuzuješ dle toho, jaký jsi sám“, se u nás traduje v kratší verzi „podle sebe soudím tebe“. To, že jsme při poznávání svých bližních omezeni svou osobností a jejími projekcemi, nás možná až irituje svou banálností. Někdy to přísloví „podle sebe soudím tebe“ používáme jako obrannou invektivu, která má protistraně ukázat, že je sama zatížena hanebnostmi, jež vidí na našem dvorku. Jindy jsme terčem my sami a trefa do našeho „černého“ pak podryje a znejistí náš zdánlivě „nezaujatý a objektivní nadhled“.