Při jedné návštěvě Slovenska jsem se setkal se zvláštním slovem. Znělo: „pripišma“. Pripišma by mohla být jógová pozice, meditační technika nebo jméno skřítka z indické pohádky. Mohla, ale není.

Termín označuje, nelichotivě, osobu. Jistý vyučující na právnické fakultě po svých nebohých doktorandech chtěl, aby jej uváděli jako spoluautora svých publikací. Z textů přitom nenapsal ani řádku ...

Každý z učitelů se s tím setká, všimne si toho jen některý. Ten zážitek sdílení se pokusím  demonstrovat na učiteli právnické fakulty, který v rámci seminární výuky začne improvizovat: pokusí se nějakou právní otázku ukázat na konkrétním příkladu. Rozhlédne se po třídě a spatra spustí vymyšlenou legendu...

Jedna psycholožka v Brně poskytovala (je to 3 roky zpátky a snad už se to neděje) speciální službu, kterou ostatní kolegové v oboru běžně nemají v portfoliu: odváděla „přivtělené duše a jiné negativní a parazitní entity“. Cena? Hrdých 50 tis. Kč (slovy: padesát tisíc korun českých). A pozor, to byla jen základní sazba...

V buchlovských kopcích jste si možná v minulosti všimli nápisu u cesty: Dršťková Koleno. Neumělý, ručně vyvedený text asi nevstoupí do dějin marketingu, ale já bych jeho efekt nepodceňoval. Projíždějícím sděluje nejen dvě zásadní položky z menu té restaurace (či spíše stánku? – nikdy jsem tam nebyl), ale grafika „billboardu“ a jeho umístění, jakož celá ta neumělá lapidárnost perfektně sdělují, co může návštěvník očekávat (a co naopak nedostane). Hned je například jasné, že o michelinskou restauraci nepůjde, takže náročnější klientela ani nepřibrzdí. A vegani přidají plyn.

- Dobrý den, Informujeme Vás, že jste byl přijat za člena Společenstva kominíků ČR. Pro nabytí platnosti člena a uvedení jako člena v databázi, včetně WEBu a distribuce časopisu Kominický věstník je nutné uhradit vstupní poplatek člena SKČR: částka 6.000,- Kč.

Dnes už je to určitě jinak, ale když jsem kdysi dávno končil právnickou fakultu, rozhodovali o vstupu do justice psychologové. Ne zkoušky, fakultní či justiční… vstupní bránu do justice - po téměř deseti letech "právnické přípravy" - nakonec zvedal či zavíral psycholog (navíc pro celou ČR byli jeden čas údajně jenom dva).

Co kritizujeme, to jsme obvykle sami provedli, anebo se to provést chystáme. Tolikrát jsem napsal věty jako „v praxi se někdy setkáme i s názorem...“, nebo „narazíme však i na opačné mínění, jehož podstatu lze stručně podat takto:...“, případně „alternativní koncepty, které se někdy objevují v odborné literatuře, nepovažuji za obhajitelné, neboť...“ – a neuvedl jsem přitom, kde a u koho jsem se s tím odmítaným názorem skutečně setkal.

Bohuš Tomsa, profesor právní filosofie a mezinárodního práva na UK v Bratislavě a později UK v Praze, uveřejnil v roce 1943(!) v úvodníku časopisu „Právní historie a právní praxe“ obhajobu výuky právní historie na právnických fakultách. Obhajobu sice krátkou, ale jasnou, vášnivou a tak vřelou, že musí hřát u srdce snad každého vyučujícího právní historie i po těch téměř 80 letech od své publikace.

Můj syn si ve svých pěti letech sepsal „Pravidla“. Ze svých dosavadních životních zkušeností, jakož i z (vědomé i nevědomé) snahy rodičů a společnosti o výchovu, dovodil pro sebe tři krátké zákazy: „nekrást“, „nedělat blbosťi“ a záhadně znějící „ne na pokladnu všechni ci“.