Také máte někdy ráno pocit, že se váš jazyk na rozdíl od zbytku těla ještě neprobudil? Přednášky začínající v osm ráno (a upřímně i ty pozdější) u mě někdy provází „efekt Sirdalud“.
Označuju tak svá řečnická selhání, když mluvím nesrozumitelně a mumlám… a produkuju spíš zvukovou mlhu než řeč.
To, že se krom studentů dostavil i „Sirdalud“ poznám podle toho, že se posluchači po sobě začnou dívat s výrazem, co že to říkal?
Proč ale Sirdalud?
Pokud jste o něm neslyšeli, gratuluju, pokud ano, bude vám následující text možná v něčem povědomý.
Sirdalud je lék, který se používá k léčbě svalového napětí. Myorelaxant. Uvolňuje bolestivé svalové křeče, typicky při bolestech zad.
Sv. Sirdalud, když se člověk kroutí v křečích.
Jeho účinky napoprvé umí překvapit.
Vyzvedl jsem své první balení v lékárně a doma na Gorkého jsem si vzal jeden prášek. Nic se nedělo, tak jsem do sebe lupnul další. A pak, asi aby těch blbých nápadů ten den nebylo dost, jsem ještě vyrazil do obchodu, rychle na otočku, než prášek, teda prášky, že, začnou působit. Bez mobilu.
Nakoupil jsem v Albertu na Veveří a vyrazil zpět směrem na Gorkého. Už při placení se mi zdálo, že se svět zpomaluje a vzduch kolem mě se zhušťuje do mlhavého želé. Za troubení aut (později mi došlo, že jsem asi šel hodně ležérním krokem) jsem traverzoval přechodem přes ulici Veveří a pokračoval Grohovou.
U Filozofické fakulty, která byla ten den nezvykle daleko, ukázal Sirdalud svou sílu naplno (jako kdyby ten magický název vzali podle nějaké postavy z Tolkiena a ten kouzelník začal čarovat).
Chodník mi začal podkluzovat pod nohama. Šel jsem, ale přitom skoro stál na místě. Tělo se mi začalo roztékat po chodníku do jakési oblečené kaluže s kostma. Kolem procházeli rychlejší chodci (a rychlejší byli úplně všichni). Ploužil jsem se jako medúza na suchu. Měl jsem strašnou žízeň. Nebyla kdysi pradávno na Grohově studánka? U kostela mi došlo, že domů dnes asi nedorazím.
Zítra? Možná zítra.
Naštěstí, Grohovu křižuje Jiráskova třída a tam bydleli kamarádi. Doploužil jsem se ke zvonku, zazvonil a chtěl Radimovi vysvětlit, že tohle není opilost, ale farmakologický omyl.
„Tady je Joska, já nejsem opilý, já jsem si dal Sirdalud.“ To jsem chtěl říct. Ve skutečnosti ze mě vyšlo něco jako, „dahy je jocha, á eem oý, á em si dau siaud“.
(Jen pro vaši představu, zkuste vypláznout jazyk a nechat ho úplně volně viset z pusy. A teď řekněte „Sirdalud“. Jo.)
Co že sis to dal, ptal se Radim.
SI-A-UD! Zvýšil jsem hlas (ale ne srozumitelnost).
Cože?!
SI-A-UUUD!!!
Jdu dolů.
Radim mě vynesl k nim do kuchyně, kde jsem se pokusil vysvětlit zvědavým dětským očím svou situaci jazykem silně opilého. V půlce svého vyprávění jsem usnul s hlavou na kuchyňském stole.
V té kuchyni jsem pobyl jistý čas, nevěda o sobě.
Až jsem se trochu prospal (mezitím si mě děti fotily) doručil mě Radim domů způsobem, který připomínal scénku z Vrchní prchni. Paní Vránová, pojďte sem, představte si…. Inženýr Krrrálik…
Ty debile, ženský usínaj po půlce toho prášku, ohodnotil později hřejivými slovy můj výkon kamarád ortoped.
Sirdalud je pro mě od té doby synonymem špatné artikulace: jazyk visí z pusy jako sáček z Alberta a marně se snaží cosi sdělit světu.
Thank you for rating this article.